Znouzectnost – Beat Simplicitas

Je prakticky nemožné, abych byl alespoň trochu objektivní, neb Zastávka Mileč, předchůdci plzeňských Znouzectnost, mají pro mě jako člověka, který prožil punkovou pubertu na jihozápadě Čech v právě přicházející polovině 80. let, naprosto specifické a zásadní místo v srdci. Zastávka Mileč to byl takový autentický soundtrack k raným punkovým dnům na šedivém maloměstě, k černobílým fotkám z té doby a vzpomínky na svět, který již nenávratně pohltil čas. Když ovšem přišli na scénu Znouzectnost, můj punk už byl někde jinde a jejich tvorba se mě dotýkala pouze okrajově. Ale teď už vzhůru k desce samotné.

Pánové se tu, možná dík nevyhnutelné krizi středního věku, tak trochu vrací k rocknrollovým kořenům. Celá deska je o jednoduchém písničkářství postaveném na kytaře, base, bubnech a spoustě výrazných vokálů. Žádné žestě ani ženské zpěvy tu nečekejte, jenže o to je možná deska paradoxně silnější. Je to takový návrat zpět v čase, punk se tu mísí s folkem a nápěvy, jejichž melodie se dokáží zachytit v mysli, ať člověk chce či nikoliv. Je totiž faktem, že Znouzectnost disponuje devizou z nejsilnějších – neuvěřitelným talentem psát písničky, a to písničky s velkým P, které se umí zažrat do hlavy, aniž byste je jen tak dokázali vystrnadit.

Úvod obstarávají punkově svižné skladby, reflektující dost příznačně současnou místní realitu, Čech Orba a Každý věk má hrdiny s parádními refrény plnými sborů a texty, co člověku zůstanou v hlavě. Deska pro mě následujících několik skladeb ani nezakolísá, a když už si na moment říkám “No, tohle nic moc“ (jako ve čtvrtém songu Plán), pánové mě dostanou vynikajícím prolínáním vokálů, které dovedou píseň k excelentní gradaci. Naprosto odzbrojující je sedmá Vlak do Ženevy – ve své podstatě superchytlavý punk s až cimrmanovsky absolutním „Že neví, že neví ve vlaku do Ženevy“. To je tak bezelstně bezprostřední a banální, zároveň ale geniální, až jsem si z toho obrazně sedl na zadek. Jsou tu i slabší momenty, bez ve slovenštině zpívané Federální bych se určitě obešel, ale dokáži si představit, že z ní bude žádaná koncertní klasika. Hned po ní ovšem přichází geniální Trosečníci, nostalgická a s náladou, dík které mi naskakuje husí kůže. Následující Nejlepší ze všech světů pak předvádí totéž v bledě modrém. Tato dvojice v podstatě obstarává vrchol desky, a pak už přichází jakýsi dojezd, ze kterého ještě vybočuje nostalgická Ziggy Boy. Do hry tu pozitivně vstupuje i kouzlo klasického LP formátu, které dík své limitované stopáži nutí důsledněji oddělovat zrno od plev.

Znouzectnost znovu a znovu jen utvrzuje fakt, že rocknroll a zvláště pak to, co si začalo říkat punk, není nic jiného než lidová či pouliční hudba posledního půlstoletí. Tvorba neškolených obyčejných lidí, odrážející jejich životy, k tomu samozřejmě adekvátně jednoduchá, prostá a mnohdy primitivní, ale opravdová a ve své autentičnosti úžasná. Jen na rozdíl od předešlých staletí, my máme elektřinou poháněné nástroje a přístroje k zaznamenání zvuku. Tato návaznost, která je obecná, v tvorbě ZNC vystupuje na povrch o poznání více, než je standardem, dík formě melodií a nápěvů, které mohou pocházet z úst středověkého barda, barokního potulného pěvce, pouličního opilce, trampa se španělkou i punka zápolícího s krizí středního věku. Podobné je to pak s universalitou značné části textů, zvláště těch nesoucích se spíše ve vážné rovině.

V reálu nejsem expert na diskografii Znouzectnosti, jak jsem již předestřel, v době její největší slávy mé hudebně punkové cesty mířily do jiných subžánrových zákoutí a jejich devadesátkovou tvorbu si vybavuji spíše z občasných návštěv vystoupení, ale v konfrontaci s tím, co si vybavuji, na mě Beat Simplicitas působí jak hudebně, tak i textově jako jedna z jejich nejrockověji, či chcete-li nejpunkověji, působících nahrávek, vracející se svým vyzněním o dekády zpět. S nadsázkou lze napsat, že je to jako poslouchat jakousi dospělou verzi Zastávky Mileč, s mnohdy nostalgickým a chmurným pohledem na věci vlastní lidem středního věku. Leč stále svěží, jen oproštěnou od mladické amatérsky bezprostřední rozhašenosti. Nicméně pasovat Znouzectnost do škatulky punk by při dnešním stavu subžánru v téhle zemi bylo spíše ke škodě věci, neb tihle pánové ji široce překračují, ale tím jsou vlastně paradoxně víc punk než ti, kdož se jím ohánějí v každé druhé frázi. Těším se na vinyl!