Tak je tu listopad roku 2014, pětadvacet let od té dnes adorované (a určitými kruhy usilovně mýty opřádané) sametové habaďůry. Média nás masírují snůškou lží, polopravd a přehlídkou demagogické propagandy srovnatelnou s tou, jakou jsem zažíval v éře normalizace. Ale počkat, ona ta normalizace vlastně neskončila, stejné archetypy šmejdů vládnou konformistické společnosti, stejná propaganda, stejné slouhovství. Ano, místo oslavování Vítězného února slavíme vítězný listopad, místo zlých kapitalistů jsou na černé listině zlí komunisti, manifestace se svolávají vychytralou mediální propagandou, organizovanou na objednávku, vyměníme praporky, obrázky na zdech, upravme rétoriku a jede se dál. Oh, jaká změna!
Politici a zazobanci s hubami plnými svobody a demokracie, tváří v tvář realitě, v níž jsme nesvobodnější než kdykoliv předtím a kdy arogance moci překročila všechny vůbec kdy myslitelné meze. Kdy politici jsou jen slouhy kapitálu a služba občanům je tím posledním, co je zajímá. V záplavách neustále opakovaných lží se vytrácí to, co je realitou. Proboha, co kdo chce slavit. Pětadvacet let poté jsem nucen žít v nesrovnatelně větším marasmu, bezpráví a nesvobodě než tehdy. Pětadvacet let poté vládnou této zemi bývalí vexláci, normalizační kariéristi a svazáčtí tajemníci, kteří se přeměnili v „demokratické“ politiky a buržoazii. Ano, přesně ti, kteří mně osobně vadili víc než jakýkoliv přesvědčený komunista.
Odkaz listopadu aneb jak glorifikovat hromadu exkrementů
Ano, on ten adorovaný listopad byl bodem zlomu, jenže v tom, že právě ti slizcí kariéristi a zbohatlíci řekli, že jim již nestačí bohatství a moc v mezích alespoň navenek rovnostářské společnosti, ale že si do svých kapes nacpou vše, veřejný majetek, domy, průmysl, naše veřejné finance a že z milionů lidských bytostí udělají své slouhy bez práv. Celý ten disent a závadová mládež mé generace včetně mě jim posloužili pouze k tomu, aby se zhostili role naivních užitečných idiotů, kteří celý ten velký podvod opentlí gloriolou revoluce. To se bohužel podařilo měrou vrchovatou, pohleďte, kdo vládne této zemi, co zosobňuje odpudivá persona jménem Babiš, produkt toho bezpáteřního kariérismu a společenského úpadku, který legálně naloupil společný majetek (ano, ve vskutku orwellovském, post-sametovém newspeak slovníku místní společnosti se pro totéž používá termín „privatizace“), aby dnes seděl na jednom z nejvyšších postů ve státě a staral se o veřejné finance, tomu se za starých časů říkávalo „udělat kozla zahradníkem“. Figurka, která je synonymem klientelismu, odpudivosti toho, co přineslo poslední čtvrtstoletí, i tristní degenerace místní společnosti. Politici obecně slouží pouze bohatým, justice slouží pouze bohatým, policie slouží pouze bohatým, to jsme chtěli? Kvůli tomu jsem se tedy bouřil v osmdesátých letech? Pak se stydím za to, do čeho jsem byl, ač v duchu radikální levičák (jakým jsem dodnes), represemi normalizačních fízlů vehnán.
Zeptejte se, co přinesla změna režimu lidem ve všech těch městech, kde se nechal veškerý průmysl přivést na buben, aby si na tom nacpalo kapsy pár privatizérů, právníků a soudců, vychovaných normalizačním marasmem do podob naprostých sociopatů. Zeptejte se, kde jsou práva obyčejných lidí, když přijdou na přetřes práva zaměstnanců, nájemníků, chudých či starých. K tomu měl posloužit ten slavný samet? Aby bohatí a privilegovaní mohli páchat beztrestně téměř cokoliv? Aby tuhle společnost vysával komplot zkorumpovaných právníků a exekutorů? Aby si pár loutek u koryta řeklo, že proti vůli naprosté většiny, rozdá náš majetek jakési tlupě uctívačů imaginární figurky z nějaké židovské knihy bajek. A tihle lidé mají tu nehoráznou drzost ohánět se slovy jako svoboda a demokracie. Profesionální papaláši, stejní jako ti komunističtí, jen ještě neomalenější, ještě arogantnější a okrádající nás ne o sta tisíce, ale o miliardy. To jsou ti, kdož jsou u moci, dík tomu slavnému listopadu, a kterým jsme dobří pouze k tomu, abychom s nimi jednou za čtyři roky sehráli šarádu s vhozením papíru do urny, aby na nás již týden poté opět ukazovali imaginární dlouhý nos.
Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost aneb propaganda lži
Je mi konstantně blivno, když zapnu televizi či nahlédnu do stránek novin a jsem konfrontován tím, jak usilovnou propagandou lži jsme masírováni, aby byla tupá většina udržena na uzdě a zazobanci u svých penězovodů. Ano, jedno je zásadní, propaganda buržoazní, vedená podprahově skrze PR agentury na oblbování lidí, právě tou buržoazií vlastněná média a na zakázku mocných pracující média veřejná, ohlupování dětí od nejútlejšího věku skrze obrazovku TV i lživý výklad dějin ve spojení s totální ekonomickou nesvobodou jejich rodičů je nesrovnatelně účinnější než propaganda normalizační, šířená zjevně amatérsky křečovitě shora, a budící tak ostentativní nedůvěru. Znovu a znovu si kladu otázku, jak někdo může přijímat kupříkladu tak zjevný nesmysl, jako že svoboda a autentická demokracie musí nutně jít ruku v ruce s kapitalistickým vlastněním výrobních prostředků a současným politickým pasystémem. To je jeden z nejmarkantnějších nesmyslů polistopadové éry. Místo toho, aby veřejnost řešila to, do jakých sraček nás posledních 25 let dostalo, a to, že kapitalismus je zrůdný systém, vymyšlený sociopaty pro sociopaty a stavící na hlavu přirozenost našeho živočišného druhu, tak místo toho média vymýšlejí pseudo kauzy, nafukované jako bubliny. Místo marastu, ve kterém žijeme, a pokračující snaze nás zotročit jako nástroje dalšího a dalšího profitu pár korporací, se demonstruje kvůli žargónu figurky ve funkci prezidenta. Proboha, co je to za problém, proberte se. Popravdě, jděte někam k čertu s vašimi červenými kartami, vy všichni svazáci post listopadové doby.
[youtube id=“jb-TikyfRgg“ width=“620″ height=“360″]Můj devětaosmdesátý
Rok, kdy už nikdo daný systém nebral vážně, a nějaká demonstrace byla každou chvíli, byl v podstatě bezstarostný, anti punkové represe byly ty tam, koncertů legálních i nelegálních přibývalo, stejně tak jako nové a nové hudební inspirace. Převážná většina punks, kteří patřili k těm, kdo se k této scéně dostala do roku 85, již dávno změnila i vzhled dle modernějších trendů, ať již to byl crossover, skate rock, glam, gotika, Oi! nebo indie rock, ortodoxní punk vzhled byl pasé a již tehdy tak trochu znamením burana. Koncerty, pravidelné burzy desek a kapela – to bylo asi tak, oč jsem se staral a co určovalo mé dny v roce 89. Ano, značné procento punks se vezlo v nějakých protisystémových aktivitách v pomatené iluzi, že se může dočkat nějaké změny k lepšímu. Bylo to i přirozené, normalizační režim reprezentoval konformismus par excellence, ideální cíl, proti němuž se bouřit, a tak to bylo v pořádku. Smutné je, že právě onen konformismus je motorem české společnosti i nadále, bohužel už nikdo se nebouří.
Demonstrace v Praze byly na pořadu dne až absurdně často a spolu s večerním vysedáváním u piva se pomalu stávaly stereotypem, pár dnů před 17. listopadem se vydal průvod k čínskému velvyslanectví, řada demonstrantů skončila na zataraseném Karlově mostě a vydala se zpět do labyrintu staroměstských uliček, po cestě na pivo padlo rozhodnutí, 17. jedu do Strakonic na Telex a Šanov, na nějakou debilní svazáckou demonstraci rozhodně nejdu… Užil jsem si koncert pár metrů od domova spojený se záplavou alkoholu, ale přišel o estrádu na Národní třídě, čehož dodnes nelituji. S odstupem času to nebylo nic jiného než šaškárna a popravdě, potkat se tak v roce 84/85 jako punk s bandou metalistů někde v noci, skončili jste mnohem hůř než všichni ti zbití „strašlivou policejní zvůlí“ 17.11., stejně tak jako na mnoha demonstracích předtím, jenže najednou fízlové nebušili do závadové mládeže, ale do svazáckých spratků s kádrově prověřenými fotříky. Ostatně i proto celá ta tehdejší lživá kampaň, která vykonstruovala mýtus o zabitém na Národní třídě, což byl dost zásadní katalyzátor ke zmanipulování mas, které by se jinak na to celé vyprdly stejně tak, jako na akce předchozí. Ano, je to vlastně další národní mýtus postavený na lži, ostatně jako vznik Československa jako takového, ale to už je jiná story, a mně je dvacet pět let po tom oslavovaném listopadu nonstop na zvracení, sedíc tváří v tvář televizní obrazovce.
