Reportáž z koncertu nebo kulturní události obecně by měla býti hotova do několika dní a taktéž zveřejněna pro čtenáře. V ideálním případě, samozřejmě. Podmínky poslední dobou ideální ovšem nejsou (proč – o tom se dále nemá cenu dopodrobna bavit) a tak se nám ze stesku po koncertech, festivalech a dalších taškařicích zrodil v hlavách nápad. Proč se v této temné době neohlédnout zpět a nerozebrat pár příjemných zážitků z časů minulých?
Snad abychom nezapomněli na ty úžasné pocity a osoby s těmito událostmi spojené – hudba, dunící z klubů a sálů, když scházíte dolů po schodech, nasát ten underground; parta přátel, bez níž by životní situace byly nezvladatelné; kulturní zážitek v kontrastu s divokými mejdany a rozlitými drinky; kapela, na jejíž tvorbě jste vyrůstali, nebo ji naopak objevili nedávno a uchvátila vás. Nostalgie? To si pište.
Vraťme se spolu nyní do mrazivého února roku 2020, do klubu FAMU. Potkali se tam, a ne náhodou, dva velmi zajímaví lidé – éterická bytost, múza, rock’n’rollová básnířka a písničkářka s punkovými kořeny, Lauren Napier (známá též pod pseudonymem Punk Rock Doll, možná si ji někteří z vás pamatují z Black Coffee Stage na Mighty Sounds 2017, vskutku snový zážitek z útulného pokoje) a Vic Ruggiero, revolucionář, drsný romantik, šikovný multiinstrumentalista, textař a skladatel a mimo jiné také frontman „art ska reggae“ kapely The Slackers. Není úplnou náhodou, že zmiňujeme Black Coffee Stage, ten příjemný pokojík, v němž se za pár let fungování na festivalu stihlo vystřídat mnoho větších kapel s akustickými sety, ale i jednotliví interpreti, písničkářky a potulní muzikanti. I koncert na FAMU byl Black Coffee Live Session ve spolupráci s Mighty Sounds, v rámci Mighty Acoustic Warm Upu. A nutno říci, že ne každý den se dostanete do tak vybrané společnosti, aby večer aspiroval na akustický zážitek posledních několika let.
FAMU bylo toho večera sedící – poslouchající a Lauren s Vicem popíjející a vtipkující. Na klubových koncertech milujeme tu pestrost zážitků – zatímco někdy pošlapete strop a máte chuť dělat neuvěřitelný bordel, jindy byste nejraději jen potichu seděli, vpíjeli do sebe kouzlo okamžiku a přáli si, aby ten klidný večer trval věčně. A přesně taková byla atmosféra únorového FAMU – komorní, tichá, obýváková, plná pohody a porozumění. Večer se odehrával ve společnosti jmen, jako Johnny Cash (měl toho dne narozeniny), Townes Van Zandt, Bob Dylan, Eddie Cochran nebo Lee Hazlewood. Vlastní tvorbu i covery prokládali Vic s Lauren vtipnými komentáři, jejich humor byl nevtíravý a sympatický, žádné trapné rozesmávání za každou cenu, ale nenucená legrace. Došlo ale i na vážnou notu – a to s Lauren a jejím songem Dirty Water, vzniknuvším na základě zkušeností a zážitků z navažské rezervace, kde probíhá těžba a voda je znečištěná. Lauren touto skladbou dala jasně najevo, že si neuvědomujeme hodnotu vody a nevážíme si věcí, které máme, bereme je jako samozřejmost…
Mezi Lauren a Vicem funguje na tour kouzelné muzikantské i lidské pouto. Doplňují se, pořádají mezi sebou slovní přestřelky a přátelsky se provokují, probíhá mezi nimi souznění a spousta pozitivní energie. Lauren se ale nebojí ani dát najevo, že se někdo chová hulvátsky, a odkázat ho (nebo ji) do patřičných mezí. Klevetící slečny, sedící vepředu u pódia, nehodlaly ztichnout ani během koncertu. Lauren se s nimi nepárala a rovnou se jich zeptala: „Nechcete mikrofon? Že byste se s námi podělily o to, co tam teď řešíte?“
Koncertní duo kombinovalo tvorbu Lauren se sólovkami Vica a nebálo se mezi originální skladby zařadit i covery – tím nejvýraznějším byl „nadějí naplněný“ Twenty Flight Rock od Eddieho Cochrana. Vic ho okomentoval slovy: „Víte, i když máte smutný songy, musíte si v nich najít nějakou naději a dostat ji z nich… Hrajeme pozitivní songy!“ Došlo i na přetřes lokálních úkazů v rámci subkultur, Vic vyprávěl: „V polovině 90. let jsme měli malé hnutí reggae impresionistů… Bylo to velmi malé hnutí, ale bylo moc zajímavé…“ Lauren pochybovala: „A nebyls v tom hnutí náhodou jen ty sám?!“ Vic se ale nedal: „To tedy ne! Bylo nás málo, jen pár, to je pravda…“
Lauren pak komentovala výběr skladeb: „Pokud jde o setlist, něco já, něco Vic, je to… Velmi zmatené a může se to zdát trochu klaustrofobní…“ Z povedených coverů třeba zmínit ještě Houston, napsaný Lee Hazlewoodem a v nejslavnější verzi zpívaný Deanem Martinem. Lauren s Vicem skladbu pojali jako duet. Zatímco Lauren během koncertu zpívala a hrála na kytaru, Vic zuřivě střídal a kombinoval kytaru, foukací harmoniku, tamburínu, kopák a klávesy. Ty vynikly asi nejlépe u zasněného a melancholického songu Stars, který si vzal z tvorby jeho kapely The Slackers. Poslední do sbírky coverů byla romantická a uhrančivá píseň Walkin‘ After Midnight od Patsy Cline. Ten večer byl – jedním slovem – dokonalý.
