„Mně když bylo patnáct, pučil mi kámoš kazetu Metalliky a od tý doby jsem nosil dlouhý vlasy, křiváka a sjížděl death metal. Mám rád obrázky od Cannibal Corpse. To, že je poslední večeře? O tom nic nevim. Podle mně je to celý vo žraní lidí.“ Takhle nějak jsem si vždycky představoval typickýho metalistu. Většinou knedlíky s podpažím a Tublatanka v jukeboxu. Ozzák aka osmdesátky byly boží.
Samozřejmě, že to s řevem refrénů jako Heavymetal je hnusnej po cestě z baru či konverzačními frázemi typu „to jsem včera uvíznul ve vejtahu, z dlouhý chvíle vymyslel metal, a tím jsem všechno posral,“ byla, když ne určitá omezenost a předsudky, přinejmenším bezhlavá provokace. Hloučky propíchaných a počmáraných frikulínů s kool as fuck instagramy a jejich scéna bezpohlavních kapel, který k plakátům Tokio Hotel dopsali slovíčko „core,“ to moc nevylepšily.
Jasně, proti tvrdejm kytarám, moshpitům a skrímující nasranosti nemám nikdy nic. Ale teprve Zig Zags dokázali zlomit mou metalovou averzi. Dostali se dokonce tak daleko, že se nemůžu dočkat, až autobus číslo 133 (čti: pojízdný akvárko mrtvejch rybiček) dojede do cíle a já uslyším titulní, veskrze metalový song Slime z jejich nové čtyřskladbové sedmičky.
Zdá se totiž, že Zig Zags se vysmívají bezbřehému adorování jednoho žánru. Směsice termínů metal, psych rock´n´roll, skate rock, acid rock nebo hardcore punk tady neznamená kočkopsa studentské kapely, která se ještě nerozhodla co hrát a dřív, než na to přijde, se rozpadne. Black Sabbath potkávají Black Flag, na opačném konci baru se nad pivem tlemí Motörhead společně s Los Olvidados – a světe div se, rachot vycházející ze zaplivané putyky je přirozený a kompaktní.
Perfektní ukázkou střetu vlivů a ignorování škatulek je úvodní skladba Gröth. Asi nejvýraznějším a nejnávykovějším kusem je Sunken City, který může klidně fungovat jako návod „Jak udělat power-popem načichlou objímačku.“ A na závěr skok zpátky do hardcore punku, rovnou ke coveru We´re Gonna Fight klasiků 7 Seconds. Že je to vlastně živý záznam z KXLU, v kontextu zvuku nahrávky absolutně nevadí.
Zig Zags jsou trojice z Los Angeles. V popředí zpívající wasteman za bicími, bledý a šlachovitý kytarista s kudrnatou řepou a hubená holka s basou. Nahráli song s Iggy Popem, jejich debutové velké LP produkoval Ty Segall, a jak stojí v popisu jejich blížícího se pražského koncertu: směs hardcore punku a šedesátkový garáže s příměsí pravěkýho metalu není žádná věda, ale pořádná jízda postavená na pár akordech. Přesně tak. Tak si zapiště chemií nasáklou černou fixkou datum pondělí 19. října a stavte se ve strahovském klubu 007.
