Zeměžluč – Kolik a komu?

Rok 2019 byl plodnej. Snad proto, že se blížil konec desetiletí a kapely nechtěly poslouchat, že za 10 let byly schopny natočit třeba jen jedno album. Zeměžluč ale zvládla dvě a navíc splitko s Davovkou, takže můžeme směle hlásit, že jde o stále velmi aktivní punkovou kapelu vzniklou v období před revolucí. Kolik že jich bez pauzy funguje tak dlouho? A kolik z nich i po těch letech je schopno složit víc než plnohodnotné album se 17 skladbami a texty, co mají hlavu a patu? Odpovězte si sami.

Nová kolekce se jmenuje Kolik a komu? a krásně vyvedený cover art s obrazem od Tiziana naznačuje, které společenské neduhy Šotyho a spol. trápí (záměrně píši Šotyho a spol, protože v kapele se už za ta léta vystřídalo hodně muzikantů).

Už první tóny taky naznačují, že Zeměžluč nehodlá zůstat zapomenutá v 90. letech. Zvuk je o poznání modernější než na předchozích nahrávkách, a když bych si odmyslel charismatický zpěv/nezpěv/řev Šotyho, asi by mi na mysli vytanula spíše kapela třeba ze Švédska než z brněnského sklepa. Zvuk kytar mi hned připomněl starší nahrávky mých oblíbenců Driller Killer, kterým jsem na přelomu tisíciletí pořádal koncert na periferii severočeské metropole. Pojďme ale zpátky k Zeměžluči.

Bez červenání se přiznám, že mám rád melodiku. A i když se mě první tři songy textově dotýkají (titulní Kolik a komu?, už dříve propálená s povedeným lyric videem Za mou bídu připomínající mi tématem rozšířené samolepky „cikáni nemohou za vaše posraný životy“ a třetí Právo na vše) zastavím se až u čtvrtého tracku, skladby Mám pocit. Zaručený to hit i pro koncertní podání o všech sračkách, co žerem, serem i blijem. Zejména refrén mě ujistil v tom, že i Zeměžluč umí udělat skvělou melodickou skladbu. Vzpomenu si na více než 23 let starou hitovku Z extrému do extrému a nebo taky na starší songy V. T. Marvin. Jo, to je pochvala. Podobně melodická je i šestá skladba Slovo s textem, nad kterým by se měli zamyslet mimo jiné někteří internetový diskutéři před tím, než něco napíšou na sociální síť („slovo je silná zbraň, tak dej si pozor naň“), a taky jedenáctá Snad.

Zeměžluč na album zařadila protiválečnou skladbu Řekni, kde ty kytky jsou/Sag Mir Wo Die Blumen Sind. Smysl toho, proč přehrát právě tuhle krásnou píseň chápu (mimochodem, skladba byla např. britským časopisem New Statement vyhlášena v Británii jako jedna z 20 nejlepších politických písní a v USA uvedena do folkové síně slávy Grammy), ale důvod jejího nazpívání v němčině jsem si musel ověřit u Šotyho. A není v tom nic jiného, že v němčině mu prostě zněla nejlíp. Ostatně Marlene Dietrich ji nazpívala famózně. Pozitivitou naplněná Jdi! dává vědět, že Zeměžluč tu je a nevypadá to, že by se chystala do punkového důchodu, kdy stačí jednou za pět let vylézt s jednou novou písní. Že retro dneska letí všichni víme, ne? Vzpomínky na časy minulé, na krásný život ve třicátých letech v Německu, na pivo za korunu s rudou září za zády připomíná Tady to máš. A že se ďábel už dávno převtělil? No né asi. Pravda pravd. Zajímavou polohu hlasu (a zpěvu) má Šoty v politicky kritickém songu Zase o krok dál o manipulaci. A i když řve, je mu vždycky dobře rozumět.

Ze závěrečných typicky naštvaných vybočuje ještě skladba Kde jsi?, která druhou půlky desky pěkně osvěžuje (změna rytmu, jiná melodika) a je taková hezky bezstarostná, a dokonce i genderově vyvážená („kdes miláčku, kdesi byl, když sem v zemi držkou ryl“).

Textově jde Zeměžluči vytknout máloco (snad jen některé trochu krkolomné rýmy?), deska šlape jedna radost, ale pro mě osobně je něco málo přes 50 minut na dnešní rychlou dobu zkrátka příliš a vůbec bych se nezlobil, kdyby kapela desku rozdělila do dvou. Snadněji bych se pak ve skladbách orientoval. 17 skladeb někdy splývá, i co se týká hudebních nápadů, při tak dlouhé stopáži je to trochu problém. Nicméně kdo má Zeměžluč jako já zařazenou mezi kapelami, které je už z podstaty věci, pevnosti názorů a jasných postojů nutno respektovat a milovat, pak je Kolik a komu? album, které musí být součástí sbírky.