Zeal & Ardor, jméno, které se na hudební scéně před pár lety zjevilo podobně jako kometa zvěstující přicházející apokalypsu. Kapela, která mnohé zaujala svým unikátním přístupem k black metalové muzice, kterou neotřele a tak trochu zvráceně propojila s černošskými gospely. A taky s tématem otroků navždy ocejchovaných ďáblovým znamením. Právě tito Zeal & Ardor dnes přednáší své apokalyptické zvěsti v pražském Futuru.
„A good god is a dead one. A good god is a one that brings the star. Good lord is a dark one…“
Démony prozatím spící v hlavách přítomných pozlobí ostrými tóny už finská předkapela Nyos. Dvojice libující si v hustém noisovém hávu, ze kterého tu a tam vyletí nabroušené hrany kytarového rifu pěkně tahající za uši. Nyos svých třicet minut na pódiu plní až po okraj příjemně nesnesitelným hlukem, který chvíli křiví koutky úst a chvíli nutí se smát. Ideální předkapela – první krok do víru nespoutaného rouhání.
Rituál jménem Zeal & Ardor začíná na minutu přesně a od první chvíle se vše podle plánů hroutí do podmanivé náruče temnoty. V základu jednoduchou muzikou si stejně jako po celém světě získávají i ve vyprodaném Futuru dav nových přívrženců. Black metalové temnotě to v hávu bílého beránčího rouna gospelů neskutečně sluší. Zběsilé skřeky a bortící se zvukové stěny střídají opakující se melodie s jednoduchými chorály. Jako když z bible necháte jen obálku a vnitřek nahradíte prázdnými stránkami, jako když uprostřed mše začnete křičet z plných plic. Prázdnotou se nechává opojit i publikum, které ve zběsilých rytmech moshuje, zatímco ho poutají černé řetězy, které Zeal & Ardor rozhodili na začátku setu. Zvuk chvílemi úplně vyskakuje a vynechává, jakoby se poslední záchvěvy dobra snažily zastavit vzestup zla. Marně, Zeal & Ardor jsou na podobné věci zvyklí a s úsměvem je fuckují. Dílo je dokonáno, rituál dokončen a pocit úspěchu z dosažení prázdna tak opojný.
A tak jako všichni tady, nakonec i Devil is Fine.
