Yarvar Cocha – Taky možnost

Pro valašské Yarvar Cocha je vydání LP něčím jako opožděných splněním pětiletého plánu, neboť přibližně tak dlouho se o její realizaci spekulovalo. Nyní se deska točí na mém gramofonu, plán byl tedy splněn, dost možná i na sto procent.

Yarvar Cocha jsou zástupci svébytné valašské punk scény a, ač možná méně než ostatní z jejich okolí mediálně propíráni, patří k těm nejvýraznějším. To dokázali už svým CD, které této desce předcházelo a nic z jeho signifikantních atributů se nevypařilo ani zde.

Kapela buduje své pojetí hardcore punku na charakteristických kytarových nápadech, které jako by utekly z raně osmdesátkových finských desek přefiltrovaných při cestě na jih, skrze síto polského punku v jeho nejlepších letech, aby našly domov na valašských kopcích. Mozaiku doplňuje naštvaný a někdy svěže spratkovský projev zpěváka s nezaměnitelným regionálním puncem.

Oproti starší tvorbě přibylo písní nesených spíše středním tempem s melancholickým nádechem, evokujícím prastarý anarcho punk, což není vůbec na škodu věci. Když se pak v rychlejších kompozicích kapela řádně rozjede, ideálně tím doplňuje výslednou mozaiku nahrávky a účinně eliminuje nebezpečí monotónnosti.

Úvodní Svět bílého boha v sobě komprimuje vše, co bylo zmíněno, a je tak ideálním rozjezdem, navíc se silně anti-klerikální lyrikou, což je v mém světě vždy zásadní plus. Laťka zůstává vysoko nasazená i po zbytek desky a pojí se tu cit pro silné kytarové motivy s texty, co stojí za přečtení. Ty reflektují vztek i bezmoc bublající v sociopaticky atomizované společnosti, kde arogance moci a majetku je bernou mincí přebíjející vše.

Yarvar Cocha bez fanfár, hipsterského masírování „cool“ médií a velkohubého cpaní se kamkoliv vytvořili jednu z mně nejbližších punkových desek, vzešlých z místního prostředí v tomto roce, jak po hudební, tak i textové stránce.