Wild Tides – Hearts on Fire

Wild Tides byli někdy na začátku letošního roku, kdy jsem je objevil, „svěžím překvapením“. Od té doby na letenském Kyvadle prosedělo a prozvracelo noc hodně opilců a tenhle letenský surf-punk tak měla možnost okoštovat hromada lidí, ať už naživo v klubech, povrchně z televizní reklamy nebo na debutovém EP s názvemHearts on Fire.

Nebudu zastírat, že jsem nikdy nebyl nadšeným posluchačem nebo dokonce nějakým odborník na surf rock. Sluníčko, pláž, drink, opálení surfaři a opálené kočičky, z rádia se valí provařené pecky od The Thrashmen. To je v podstatě všechno, co, kromě klasického zvuku, vím o surf rocku. Ale to nic nemění na tom, že Wild Tides brázdí Vltavu na prkně pěkně zvostra a hned na první poslech mě slušně odrovnali. Přivezli do našich vod svěží vítr vonící nejen surfem a punkem, ale také country, rockabilly, noisovým běsněním a slaďoučkým popem.

Hned úvodní pecka Ready To Go je parádní. Hitovka, trochu Ramones, trochu britský pub rock, onen klasický surfový feeling, chytlavá melodie a pohodová atmosféra. Basu neuslyšíte, řežou jen do kytar, jedna s rozostřeným a těžkým punkovým zvukem, druhá s nasládlou a jemnou melodickou linkou. Zpěv mě chvilku přenese někam k předělávce Surfin‘ Bird, jako by mi do uší kvákal sám Joey Ramone. Možná si to jen vnucuju, možná to je záměr, možná náhoda, každopádně to zní skvěle.

Popové a pomalé věci jako Us and No One Else zase míří spíš někam k blues rocku, neubráním se myšlence na Blue Effect i na sólové věci českých bigbíťáků jako Hladík nebo Mišík. Nebo ještě jinak – já tyhle chlápky nikdy moc nemusel, ale v podání Wild Tides mě to baví. Největší úlet pětipísňové nahrávky je pak Going Down the Country. Country punk? Rockabilly? Zfetovaný a úchylný rokenrol? A potom se to zvhrne v noisové orgie – přesně se tu ukazuje, v čem tkví ta punkovost Divokých přílivů – ne ve strhujícím tempu a našláplém monotónním rytmu valícím se rychle vpřed, ani v nějakých naštvaných angažovaných textech, tihle kluci si s tím hrajou a nebojí se do country zničehonic švihnout agresivní pasáž a bušit do toho jako o život. Splašený ohlušující refrén střídá klidnou sloku, „klasickou písničku“.

Spousta nápadů, zábavných zvratů a vychytávek, ať už instrumentálních, nebo vokálních. Wild Tides nejsou nuda. A co se týče těch textů – všechno je to barevné a veselé, nahrávku prostupuje povznesená nálada a pocit, že hudebníci se nejen při samotném tvoření, ale nahrávání, museli neskutečně bavit. Surf, ne? Mým favoritem je potom krátká country věc The Only Friends That I Need. Pískání a nádhernou country část s banjem a melancholicky či skoro až plačtivě vyznívajícím refrénem střídá energicky punkový refrén a řev.

Co se týče zvuku, nemám s ním nějaký problém jako někteří lidé, se kterými jsem o tom mluvil. Naopak mi připadá, že se podařilo zachytit živost, energii, střídání nálad a dodat tomu takovou tu bezstarostnost (jo, to slovo je tu zase) surfového zvuku. Jediné, co bych zvuku vytknul, je že občas v tom bordelu zní všechno jen jako bicí a jednolitá zvuková stěna k tomu. Ale jinak zůstává jen nadšení, křepčení a „chci znova“. Ono taky stačí, vždyť než recenzi dočtete, už je dávno ticho. Necelých jedenáct minut a tolik povznášející zábavy. Pět songů, přičemž každý je jiný, každý hraje v jiném dresu a s jinými nápady, ale tvoří vynikající tým. Přál bych si, aby toho bylo víc, ale snad se již brzy dočkáme nějakého dlouhohrajícího počinu. Zatím je to vynikající debut a další nadějná, zábavná a originální česká kapela, kterou se vyplatí sledovat. A chodit na koncerty.