Weezer – Weezer

Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy takhle propadl nějaké kapele. Ten pocit, kdy jste nějaké skupině absolutně oddaní, začnete hltat celou jejich diskografii, sháníte B-strany singlů, bonusové skladby, které se objevily jen na japonských verzích řadových alb, porovnáváte setlisty koncertů a hledáte různé hostovačky jednotlivých členů. Poprvé jsem tohle zažil asi v jedenácti letech s Kiss. Pak přišli Clash, o něco později Rancid a Descendents. Popáté v životě se mi to stalo minulý rok s Weezer. Ti kolem mě vždy tak nějak proplouvali, sled událostí nás nikdy nesvedl dohromady a já jen registroval, že tohle jméno někde v alternativně-rockových vodách existuje. Jenže svévolně zapnutý YouTube a písnička Buddy Holly jsou v kombinaci mocní čarodějové a osud tomu chtěl, že byl můj playlist na další spoustu měsíců nezvratně změněn. Je prostě spousta kapel, které mám rád, ale jen pár, které miluju. A Weezer miluju.

Je tomu dvaadvacet let, co vyšel kalifornským Weezer jejich průlomový modrý debut, a dvacet let od desky Pinkerton, kterou z jejich diskografie hodnotím nejvýš. S bílým eponymním albem, které kapela vydala letos v dubnu, se sound oklikou přes veliké množství experimentů vrátil zpět právě k desce Pinkerton a výsledek je melancholický, přesto plážově syrový a na kapelu, která funguje třetí dekádu, překvapivě svěží. S novou řadovou deskou letos fanoušci tak úplně nepočítali. Teprve, když se vloni bez jediného slova na internetu objevila písnička Thank God For Girls, vyrojily se nejrůznější spekulace. Dneska můžu říct, že tenhle song byl dobře zvoleným spojením s předchozí deskou Everything Will Be Alright In The End, jelikož celé vyznění bílého alba je úplně jiné.

Weezer konečně po dlouhé době zase sází na nekomplikované melodie a klasickou písničkovou stavbu. Skladba California Kids, která desku načne, je toho zářným příkladem. Střední tempo, skvělé vokály, neposlušné kytary, chytlavý refrén. A po celou stopáž jsou Weezer zamilovaní, zklamaní a ironičtí. V (Girl We Got A) Good Thing jsou chytře popoví, v Do You Wanna Get High? zase drze rozháraní. Z textů jako vždy sálá sladkobolnost, kterou na Weezer zbožňuju. Uvědomuju si, že pokud ji necítíte, jsou Weezer absolutně obyčejnou rockovou kapelou. Ale ta možnost ztotožnění je něco, čeho si vždy u interpretů napříč žánry cením. Stejně jako si cením maximální konkrétnosti v textech, kdy všeobecné fráze nahrazují přesné popisy, lokalizace, pocity a pop-kulturní odkazy. Když v L.A. Girlz Rivers Cuomo zpívá, že se sejdeme u věže č. 28, víte, kde přesně bude čekat. V Do You Wanna Get High? máte jasno, že právě poslouchá Bacharacha. A tyhle drobnosti dělají Weezer hravé a nekonečné zajímavé.

V deseti písničkách na bílém albu se Weezer dostali na svůj druhý tvůrčí vrchol. Pokud jste je doposud ignorovali a baví vás inteligentní kytarovky, je nejvhodnější doba pro jejich zařazení do vašeho okruhu zájmu. Weezer nikdy nebyli extrémně hitová kapela, ale na novince se jim výborně podařilo vyvážit tracklist a příjemně navodit atmosféru podzimní Kalifornie. A od aktuálního alba je jen krůček k desce Pinkerton, no a pak začnete hltat celou jejich diskografii, shánět B-strany singlů, bonusové skladby, které se objevily jen na japonských verzích řadových alb, porovnávat setlisty koncertů a hledat různé hostovačky jednotlivých členů. Přesně jako já.