Wavves – Afraid of Heights

Trvá to pár sekund, než se při prvním nebezpečně návykovém popěvku „so I tell you what I’m gonna“ úvodní skladby Sail to the Sun vrátí nezaměnitelná nálada surfové bezstarostnosti vonící trávou a ovocem z drinků na kalifornských plážích. Pod značkou Wavves se skrývá Nathan Williams, a deska Afraid of Heights je první, která vychází na velkém labelu.

Tedy na Mom & Pop, dceřiném vydavatelství giganta Warner Bros, které vydává třeba FIDLAR. A právě vedle nich, stejně jako vedle Cloud Nothings nebo Orwells a ještě mnohem víc vedle dvojice Best Coast, vrávorají Wavves na surfu pozvraceném po včerejší párty, vezoucí se staronové (příznačné) vlně punkrocku nasáklého vykouřenou psychedelickou zmateností, garážovou divokostí, popovou prvoplánovost a znásilňováním rocku napříč desetiletími. Carpe diem.

Je to, jako kdyby brutální hardcorová hesla měla dítě s holými zadky obalenými toaleťákem a středoškolskými hymnami Blink 182. Staré dobré „live fast, die young“. Ale bez politického a společenského podtextu, na to není čas. V kocovině je nejjednodušší ukázat vztyčený prostředníček a nakopat zadek komukoli, kdo se mi nelíbí.

Zmiňovaná bezstarostnost je ale poněkud matoucí. Wavves jsou na první poslech naprosto dokonalá wasterská muzika, a zní euforicky, slunečně a pohodově. To však kontrastuje s Williamsovými texty oplývajícími temnotou, plážovým nihilismem či sebevražednými úmysly. A tak v Gimme a Knife zpívá: „I loved you Jesus / you raped the world / I feel defeated / guess I’ll go surf.“  Williams je věčně v hajzlu, a jediné, co s tím dělá, je, že bere do ruky kytaru a otevírá další pivo. Na novince je schopný i vyprávět opravdu zajímavé příběhy, konkrétně ve skladbě Cop, což je lovesong, ve kterém gay John popisuje, kterak policista zastřelil jeho milence.

Od noisového debutu, který byl tak lo-fi, až se to téměř nedalo poslouchat, se přes fantastickou náhravku King of the Beach zvuk Wavves dostal k něčemu, co zní hodně jako Green Day (mám na mysli éru kolem Dookie, ne tu vyčpělou kapelu, která dělá skandály na MTV a s tužkou na oči za milion kritizuje Ameriku na plochých a nudných deskách) nebo Weezer. Dá se tomu říkat noise pop, je to vykrádačka devadesátkového alternativního rocku, tudíž That’s On Me by klidně mohl být nepoužitý materiál z Nevermind od Nirvany, titulní skladba má v sobě hodně z kouzla onoho blinkovského pop punku.

Vedle nálady jsou největší devízou Wavves opět neuvěřitelně chytlavé melodie. Je tu hodně hitů, vedle první skladby je takovou prvoposlechovkou třeba Dog. Williamsův hlas je příjemný, někdy opravdu hodně připomíná Billie Joe Armstronga, nebo Gallaghera z Oasis, kdyby víc kouřil a míň se staral o perfektně čistý zvuk.

Album Afraid of Heights ale přeci jen zaostává za předchozím King of the Beach. Opakuje se, není tak imaginativní a barevné, a songy hodně, ale opravdu hodně, splývají. Ač se z každého po pár sekundách vyklube hit, který nutí posluchače si zpívat spolu s Williamsem, vydrží to jen do dalšího tracku.

Rozhodně se nahrávka dobře poslouchá. Je snadno přístupná, se spoustou charakteristického pískání, houkání, ozvěn a náladou, která se hodí ke stále teplejším a delším dnů.