Už je to pár let, co Vole se silou industriální revoluce napochodovali do české scény a začali do ní bušit zběsilými údery doprovázenými heslem: Musí to znít jako továrna! Od té doby stihla pilná čtveřice vedená Tomášem Miturou vydat tři velké desky. NVNDTCMVMS, loňskou Dej bůh pěstí, a nakonec aktuální Tohle není prdel.
Poslední zmíněná nahrávka představuje další krok ve vývoji svérázné kapely, který Mitura popsal jako „od metalu zpátky k punku a rocku“. To je bezesporu pravda, metalové ozvěny se na Tohle není prdel ozvou jen na několika málo místech. Změna je ale ještě hlubší – Vole jako by na nové desce našli taky nový zvuk. Pořád to sice zní jako továrna, ale tentokrát je ten kolos po generální revizi. Takové tvrzení může zavánět tím, že kapela snad vyměkla nebo opustila svůj signifikantní nekompromisní étos, ale není to tak myšleno. Vole totiž pořád zní stejně surově a nasraně, tentokrát ale taky dávají na vědomí, že jsou skvělí muzikanti, kteří si umí při skládání pohrát s detaily. Detaily, které jsou daleko za nutným minimem pro to, aby byly skladby Vole kýženě nátlakové a agresivní.
Na třiadvaceti minutách hudby rozprostírají Vole relativně pestrou paletu hudby rozdělenou do deseti skladeb. Byl jednou jeden člověk přichází v pochodovém tempu s výraznými bubny. I přes ten hluk, který Vole provází od samého začátku, je zvuk zřetelný, a dává vyniknout síle skladeb. „Můj gang je levá pravá, bota má na tvoje záda!“ Vokály jsou na celé desce tak neomalené a hrubé, jak jsme zvyklí. I ony ale prošly revizí, a na některých místech je střípkům textů dobře rozumět.
K posluchači se tak i bez bookletu s texty dostanou střípky nihilistických příběhů plných alkoholu, odporu k měšťáckým normies a večerům před televizí. Tyhle příběhy jsou podávány formou typického řevu, ale taky v několika překvapujících barvách hlasu, s kterými se Mitura předvede třeba v posledním songu TV. Skvělé je taky úderné opakování v refrénech u Šikana normies nebo Lyže. Vzbuzuje to touhu mlátit hlavou do zdi. „Proto tě jebu, jebu, jebu! Ty s rodinou na lyže, lyže lyže…“
První trojice skladeb ukazuje, jak skvěle umí Vole rozběhnout svoje songy. Jen se rozběhnout… Ve třetí Džungli se navíc začíná předvádět víc muzikantská stránka kapely, a to obzvlášť v práci kytary. Ta vyluzuje skvělý zvuky, a nejen na tomhle songu přidává dotažené detaily, které spojují ten noise-rockový a punkový zvuk a pozvedávají Tohle není prdel o pár schodů nahoru.
K sedmé skladbě Bašta Hověn se posluchač dostane během chvíle. Deska skvěle plyne, a po středně rychlé úvodní skladbě jako by se sama dávala do běhu. Svižné, agresivní party střídají ty pochodové rytmické sekce, a všechny přechody a změny působí nenuceně. Právě v chodbách Bašty Hověn se prohánějí ony metalové ozvěny. Tempo je hodně vysoké a na nějakou nudu ještě nepřišlo ani pomyšlení. „Život je zbytečnej, jsem k němu netečnej! A s těmito slovy opustil sebevrah svět.“
Dalším rozcestníkem je předposlední Proto?! Podivnej baladickej styl skladby si absolutně získá pozornost. Je to zábavný, nečekaný a funguje to. Proto?! má skvělej rytmus a pokaždé, když se náhle přeleje do uřvanýho refrénu, mám chuť křičet taky. „Proto nenávidim! Proto se zabíjím!“ Poslední TV desku uzavírá tak akorát. Tady není třeba žádná velká gradace a spuštění opony, na to už jsme až moc degenerovaný. „Počasí a zprávy. Babicovy rady. Srát budem chcaním, nasrat na pořady.“
Zatímco předchozí deska Dej bůh pěstí byla extrémně neotesaná a působila industriálně, noise-punková Tohle není prdel je zřetelná, zábavná a pořád dostatečně nasraná na to, abyste měli chuť mlátit sousedům v paneláku do dveří. Pokud je to pro vás plus, nové Vole si dost užijete. Asi jako já.
