Strašně mě to baví. Sestavit si vlastní line-up a lovit kapely jak Pokémony, přebíhat z klubu do klubu, ze subkultury do subkultury a za jeden víkend potkat tolik známých tváří, co za celý rok ne. Mám pocit, že mi tenhle pestrý večírek ubral zase pár let života. Ale nedalo se jinak. Žižkov nás nepustí, má drápy.
(Celý report je napsaný hodně subjektivně, vím, ale takhle to chtělo ven.)
Čtvrtek jsem letos nezvládla, o to poctivěji jsem vzala pátek. Už lehce po šestý stojím pod pódiem v klubu, který ještě pamatuju pod názvem XT-3. Teď už se pár let jmenuje Fatal, to vysoký pódium do zatáčky je tam pořád stejně nešťastný, ale jsou i kapely, co se s tím umí poprat, jako třeba jihočeští autonoé, se zpěvákem neúnavně běhajícím mezi publikem. Hardcore, co víc než podkolenky a drsný pózy ctí kořeny a kritický myšlení. Díky za to!
Za chvíli už se mačkám na druhý straně Žižkova, ve Vinohradském pivovaru. Že tam vaří fajn pivo, je známá věc, ale takhle pěkný koncertní prostory jsem nečekala. The Atavists to před modře nasvícenými pivními tanky sluší. Když si vzpomenu na naše první setkání před třemi roky na oslavě v Bubnu, kterou uspořádal Woody z Rocket Dogz pro svou slečnu, je znát, že ušli kus cesty.
Už ale zas běžím jinam, za roh do kavárny Carpe Diem, kterou dnes ovládá punková scéna z Ústecka. Je narváno a pogo, co se rozpoutá na Houbu, mě vrací o 15 let zpátky, připadám si tam jak v rodnym maloměstě. Škoda, že rok 2004 neevokuje taky fotbalová reprezentace, která právě dostává náklep od Anglie… Před klubem ještě říkám Fíďovi ze Švindlu, že mě Louty moc neberou, ale nakonec zůstávám na celý set, koncert se mění na stand-up comedy a zpátky a já se skvěle bavím.
A vrchol pátečního večera? Pro ten jsem si musela neosvětlenou cestou vystoupat nahoru na Vítkov, takže se před jedenáctou u Žižky kochám pohledem a tak trochu si gratuluju, že žiju. Terasa Café Vítkov mi bere dech, stejně jako za chvíli spustící suverén Ctib. S otevřenou pusou na něj zírá taky Mucha nebo třeba svérázný chlápek v baretu, slunečních brýlích a tričku The Who. Jestli byl tohle nejlepší koncert, tak tohle byl nejlepší ohoz. Tak klobouk dolů, příště přijdu zase. Pak ještě skáču do Fatalu na pár posledních songů Adacty, na který je vždycky radost pohledět, ale nemůžu se ubránit pocitu, že to loni ve Vopici byla trochu větší divočina.
V sobotu mám pomalejší rozjezd, a tak nestíhám Dildo Boyz ani Povodí Ohře, kam se stejně nedalo dostat a vlastně ani zas tak nesdílím to všeobecný nadšení z jejich loňský desky. Tramvaj mě na Žižkově vyplivne až někdy před devátou, kdy cestou k Habáskům zamačkávám slzu, když míjím bývalý prostory StreetCulture ve Štítného. Venku postávající máničky v denimu dávají tušit, co se bude odehrávat vevnitř. Snad nejmenší scéna s největší frontou na baru, teplý pivo, ale plzeňským maniakům Acid Row to neskutečně šlape. Ten pomalej song mě v kocovině málem zabil, ale to je samozřejmě jenom můj problém. Lidi jsou nadšený, a když si vyslechnu osočení z neomarxismu, je načase změnit špajz.
Mířím do prostoru jménem Žižkovšiška, kde měli hrát Vellocet Roll. Kdybych si napsala správně čas, tak… bych je ani tak nestihla, tak se aspoň pozdravím s pár lidma, který člověk potká jednou za sto let. A prchám ze Žižkova do Holešovic, do Crossu, kde je to zase úplně jiný svět. Ještěří. Nahoře už skáče celá kavárna a s ní násilník. Má tričko Minor Threat. Jiná škatulka, ale energie obdobná a stejně opravdová.
Pak už moje kroky vedou zpátky tam, kde to včera všechno začalo, do Fatalu. Žlutou desku od Thalidomide bych zařadila mezi top domácí alba, kdyby se mě teda někdo ptal, a tak se nemůžeme minout. Kozel je živel, mezitím, co vysekává jeden kotoul a myšlenku za druhou, si všímám vedle sebe běsnícího spolužáka z gymplu – dneska je to po těch letech poprvé, co se potkáváme na koncertě. To je půvab Žižkovský Noci. The Wilderness potom o půl třetí zahrajou tak intenzivně, že mám pocit, jako by jejich set trval jen pár minut. Raw Power!
Když nás nad ránem z Fatalu vyhazují, vydáváme se směr Bohužel Bar, a kdyby nezavírali i tady, hrajeme tam fotbálek snad doteď. Ve dveřích nonstopu na Lipanský se pak míjím se známým, co mi říká: „Víš, že tě tady nic dobrýho nepotká?“ A v tom je všechno. Přesně jak psal Danny, tohle je Žižkov, bejby.
