Victor Vic Ruggiero je muzikant, skladatel a producent z New York City, který hraje od začátku 90. let v reggae, ska a rocksteady kapelách, mimo jiné v The Slackers, Stubborn All-Stars, SKAndalous All Stars, Crazy Balheads and The Silencers. Spolupracoval také s Rancid, ať už ve studiu nebo živě. Vydal čtyři solo akustická alba a pokračuje v nahrávání a vystupování po celém světě. V únoru se spolu s Laurel Napier objevil v pražském Klubu FAMU a při této příležitosti nám odpověděl na pár otázek z jeho muzikantského života.
Žiješ v New Yorku, v jednom z největších světových měst, které vstoupilo do pop kultury jako jedno z nejvíce unikátních míst na světě. Duch New Yorku měl velmi specifický a silný dopad na umění, když jeho atmosféra vibrovala v mnoha filmech, hudebních albech a umění obecně. Jak velký dopad měl duch New Yorku na tebe a jak moc jeho atmosféra ovlivnila tvou hudbu?
Haha! Přál bych si, abych o tom nikdy nic neřekl. Měl jsem to rád špinavé. Přestože to bylo těžké tahat se okolo s hezkými kytarami, takže moje byly vždycky laciné. A pořád jsou… haha. TJ, náš starý kytarista, se ukázal se starým elektrickým piánem, nějaký chlápek na rohu ho prodával za třicet babek. Dokonce mu ho i naložil na ruční vozík, a tak jsem skončil jako pianista v kapele. Předtím jsme měli dvě kytary.
New York, který mě obklopoval, je ale pryč. Způsob, jakým mluvím, jak přemýšlím, dokonce i jak řídím. Všechno se změnilo. New York, jaký jsem znal, byl jako Taxikář a Annie Hall, haha. Naučil mě, jak přemýšlím, jak být svobodný a mojí vlastní osobností. I když lidé v Bronxu se báli centra, haha. Každý se bál centra, to byl důvod, proč jsem odešel.
Jaké vidíš rozdíly mezi publikem ve Spojených Státech a Evropou? Myslím, že po třetí vlně ska, která skončila kolem roku 2000, šla popularita ska, rocksteady a hudby jamajského původu v Evropě pomalu na nižší level, než jak tomu bylo před tím. Myslím, že publikum se pomalu zmenšilo během posledních let, ale možná lidé, kteří se tím stále zabývají, mají dnes větší zápal pro jejich oblíbenou hudbu.
Nikdy nevím, kde bylo reggae a ska populární, pořád se to měnilo. Ale dnes lidé znají slova „ska“ a“reggae“ a to nebývalo. Takže to nemůže být horší než v Anglii, kde to vždycky bylo. Ale v NYC by řekli „Ra-gay“ a mysleli by si, že se to hraje na ocelové bubny. A ska? Lidé by řekli „sky“ ? Skotská hudba?
Reggae je po světě rozšířenější, než kdy bylo. A i když je to zvuk, jaký mají třeba Sublime, pořád to má reggae rytmus. Třetí vlna, nevím, jak je vlastně spojená s jamajskou hudbou. Zní to jako vytuněné RnB při nejlepším i při nejhorším. Prostě to jen ničí pohled lidí na slovo ska. Je to úplně stejné, jako když mizerná nová country hudba nutí lidi nenávidět celý žánr.
V Evropě kapely o trochu více vycházejí z 2 Tone. Což je důvod, proč mám některé kapely raději. Mám rád ska a reggae, které je spojené s bluesem a boogie jako třeba Fats Domino. A calypso. Na to se dá tancovat.
V Evropě jsem vždycky měli skvělé koncerty. Lidé rádi tančí a jsou otevření. Přinejmenším na našich koncertech. A řekl bych, že na mých sólových koncertech také, lidé se mnohem raději zvednou, tančí a užijí si to, i když jsem to jen já a moje kapela o jednom chlapovi.
Viděl jsem tě na pódiu s tvou kapelou The Slackers v roce 2019 v Praze a byl to velmi dobrý koncert s úžasnou atmosférou. Znám tě jako hlavní motor kapely. Jak sis užil evropské tour 2019 s The Slackers.
Ha… Jsem jenom kolečko ve velkém Slackers robotovi. Všichni máme svou práci, ne jako můj sólový život, kde dělám všechno. Pak opravdu oceňuji všechny ostatní Slackers a 2019 bylo dobré tour. V Praze jsme ve skutečnosti už nějakou chvíli nebyli.
Jsi známý jako multiinstrumentalista, který je schopný zahrát na mnoho nástrojů. Kde jsi objevil své vlohy pro hudbu? Jsi z muzikální rodiny? Nebo je tvůj příběh jiný? Myslíš, že pro hudebníka je důležité začít v útlém věku, nebo je to možné i později, když chce být opravdu dobrý?
Hudbu na věci jsem hrál od té doby, co si pamatuji. Moje máma říkala, že s její starou kytarou mi to moc nešlo. Jen smutně říkala: „Ach… A já tu kytaru měla moc ráda, Victore!“
Moje máma zpívala sbory v doo wop skupině v šedesátých letech… a dělala to pro zábavu celý její život. Hudba je zábava a každý, kdo chce, by měl začít kdykoliv. Jednou jsem viděl v hudebním obchodě hrát chlapa s jedním prstem a byl mnohem zajímavější než chlap, co hrál klasicky. To je můj pohled. Ale užíval si to a to je přesně to, co dělám, když hraji. Když mám to nadšení, cítím se dobře. Není to tak moc o potlesku. Ale potlesk obvykle přijde spolu s nadšením, ale ne vždy.
Jsi aktivní ve ska scéně od počátku 90. let. Mohl bys nám prozradit, jak jsi objevil tento specifický styl hudby a kdy v tvém životě přišel moment, kdy sis řekl, že chceš hrát hudbu vážně? Jaké byly tvé oblíbené kapely té doby?
Objevil jsem ska a klasické reggae v New York City na konci osmdesátých let. Byl tu druh post 2-tone hnutí, který jsem ještě chytil za ocas. Jako agenti vypadající cool týpci, co hráli skutečnou hudbu. Cítil jsem, že moje hudba z padesátých a šedesátých let přežila a byla k tomu aktuální a vitální. Jako punk s boogie woogie beatem. A bylo to jen pár kapel, tak jsem si řekl – proč ne.
Chtěl jsem hrát blues, ale tady najednou byly holky oblečené jako Twiggy a Mary Quant, pro které jsem mohl hrát… Mnohem lepší!
