V obrazech: Sick Of It All, ale rozhodně ne z onoho březnového večera v Akropoli

Všechno, o čem teď budu mluvit, se stalo 13. března 2016. Ale tomu předcházelo mnoho důležitých událostí a momentů, které se odehrály v letech předtím, lépe řečeno v posledních třiceti letech. V hlavní roli se objevuje kapela Sick Of It All, žižkovský palác Akropolis, propocené publikum a běsnění, které ten večer smazalo bariéru mezí pódiem a publikem. Běsnění, které z toho večera udělalo jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy ve svém životě viděl.

Nemíním tu ani v nejmenším rozebírat pojem hardcore, jeho definici, jeho reprezentanty nebo cokoliv jiného. Z nějakého důvodu mě osobně při vyslovení toho slova ale v posledních několika letech v hlavě automaticky vyskočí silná čtyřka skládající se z Agnostic Front, Madball, H2O a právě Sick Of It All. Přemýšlel jsem, čím to je, a došel jsem k tomu, že je to asi způsobené tím, že všechny zmínění kapely mě provázejí od puberty, všechny mají původ v New Yorku, všechny jsem viděl několikrát naživo a všechny reprezentují přesně tu odnož, část, kmen nebo směřování hardcore tak, jak ho mám rád. A to zatraceně rád.

Ale zpátky k nedělnímu večeru. Koncert měl pod organizátorskými křídly zkušený tým Obscure Promotion, který se rozhodl dát přednost menšímu sálu a zvolil žižkovský palác. To se ukázalo jako skvělá volba a koncertu to jen prospělo. Jako předskokani byli vybráni Broken Teeth a Crowded Kings, o kterých toho bohužel moct říct nemohu, protože se bez vytáček musím přiznat k tomu, že jsem jejich vystoupení lajdácky prošvihl a do sálu se dostal přesně ve chvíli pauzy, po které se na pódium nahrnula hlavní a očekávaná hvězda večera.

Je až k neuvěření, kolik tour, vydaných desek a rozdivočených párty za sebou tahle parta má. Třicet let existence, které jiné kapely mění v parodie sebe samých, dokázali Sick Of It All přetavit v zářný vrchol a zdá se, že výročí je zastihlo ve formě, která bortí sály. Od první chvíle, kdy zpěvák Lou Koller spustil spolu s mechanicky přesným bubeníkem Armandi Majidim vystoupení, už nebylo kam couvnout. Dav nadšeně reagoval na každou píseň i cokoliv, co bylo na pódiu řečeno, tak intenzivně, že hranice mezi pódiem a diváky byla nadobro vymazána. Absence macho pózy, která mi u některých kapel tohoto ranku chvílemi přijde až křečovitě komická, dokázala ihned naladit atmosféru do silně pozitivních otáček. Smysl pro humor, se kterým si užili koncert spolu s diváky, kteří od druhého songu neváhali lézt na pódium a s chutí se vrhat zpět do davu, show, kterou na pódiu vytvářeli baskytarista Craig Setari, a především toho večera nejen, že k nezastavení, ale také velmi výrazný kytarista Pete Koller, tohle všechno udělalo z nedělního koncertu v Akropoli nezapomenutelný zážitek. Neptejte se mě na playlist a na pořadí skladeb, u tohohle koncertu jsem si mimo jiné uvědomil, jak dlouho vlastně Sick Of It All znám, když ze mě u refrénů začínal padat text songů, které jsem při prvních tónech myslel, že vlastně ani neznám. I v těch chvílích jsem si uvědomil, že jsem s touhle partičkou asi stihnul srůst víc, než jsem si kdy vůbec připouštěl.

Tenhle koncert byl jako první rande v luxusním hotelu s holkou, o kterou se snažíš několik měsíců, stejně jako když ti v něm na pokoj přinese pití kluk, co tě celou základku šikanoval a pozdraví tě Dobrý den, úplně stejně jako první panák po návratu z protialkoholní léčebny. Prostě všechno, co sis kdy tajně přál, nečekal jsi, že bys někdy mohl zažít, i to co tě tak trochu ničí, ačkoliv si to nechceš přiznat.

Sick Of It All jsou po třiceti letech existence ve formě a tu noc zničili Palác Akropolis stylem, který se v rychlostních sportech popisuje slovy start – cíl. A kromě toho, že vynikali v rychlosti, zůstal po nich hlavně parádní zážitek, který tu březnovou neděli zanechali vyprodanému klubu.