Z oblaků zeleného dýmu a barevných obrázků napuštěných kyselinou se v Praze zjevuje cosi jako psychedelická scéna. Táhne ji pár místních kapel, které se více či méně úspěšně pokouší o navozování změněných stavů mysli prostřednictvím zkreslených kytar a reverbu na vokálech, a zřejmě i díky nim je tu pak publikum, které se v sobotu vyškrábalo na koncert texaských Holy Wave.
Podle některých kritiků „dost teplý“, na každý pád jedno z velkých jmen současného psychedelického rocku (či spíše popu). Vytripovaná garážovka, ozvěny šedesátek, popík utopenej ve fuzzový špíně a zkreslených dvojvokálech, čtyři desky, z nichž především Relax s nepřehlédnutelným hororovým obalem je jedno z těch alb, které mi skákalo do playlistu při poslouchání z youtube (přiznejme si, že v dnešní době je to jeden z nejčastějších způsobů vstřebávání muziky, obzvlášť pokud nemáte stálé bydliště, natož sbírku vinylů nebo vlastní počítač) tak dlouho, až se z něj stala moje oblíbená pohádka na dobrou noc.
Večer otevřeli Frank Bigsby & His Satanic Majesty. Přivandrovalec z Ostravy o sobě dal poprvé vědět sólově nahraným třískladbovým EPčkem The Velvet Strange, což bylo takové nečekané zjevení slibující velké věci. Z hraní v obchodech s deskami a krámcích s hotdogy jako one man band vykrystalizovalo skutečné Satanovo veličenstvo, v němž hraje na kytaru Štěpik OMB, a za bicími sedí Pavel z Old Folks House a bývalých Brain Drain. Tři silný individuality, na který se dobře kouká, a který moc dobře ví, co dělají.
Vbelhal jsem se do klubu v momentě, kdy hráli Have You Ever Been To Hell?, a nadšení mi vydrželo i během druhé skladby s dupavým riffem připomínajícím třeba Thee Oh Sees a jiné retro garážovky, s přesně tou taneční dynamikou, kterou má třeba techno, a která možná jednou roztancuje zástupy mladých dívek. Ve zbytku kratičkého setu bylo víc a víc vidět, že kluci měli zatím pár zkoušek, a nejsou zrovna perfektně sehraní, a ze zmatených řečí o „vyschlu v puse“ čišelo, že se před koncertem pěkně přehulili. Na první koncert ale dost dobrý, závěrečná skladba Well I Wonder byl roztouženej Neckář se vším všudy, se Štěpikovým backvokálem to mělo grády. A bylo by fajn, kdyby se k mikrofonu cpal častějc.
První, co mě při pohledu na Holy Wave upoutalo, byl jejich vzhled. Takovou sbírku divnejch lidí jsem dlouho neviděl. Dlouhovlasej blondýn s kulatými brejličkami a vizáží třináctiletý šprtky, mexicky vyhlížející kytarista se zvláštním energickým poskakováním do rytmu, strnule kamenná fousatá mánička, kterou bych tipnul na dezertéra od Black Lips, apatický Johnny Depp, a na pohled mladičký bubeník v baseballový čepici, který vypadá, že ke zbytku vlastně ani nepatří.
Perfektně zahraný songy, muzikantská onanie při neustálém střídání nástrojů, a především atmosféra. Ta z pódia crčela proudem, stačilo zavřít oči a uletět z klubu pryč směrem k noční obloze a plout společně se zářivým kulatým měsícem. Kapela se před poměrně skromným publikem moc nepředváděla, slyšeli jsme od ní jen prosby jako „mohla by tu být prosím o něco větší tma,“ a strohé „thank you,“ po každým songu.
Stačilo to. Komorní psychedelická vesmírná plavba, při níž se mi stav beztíže ke konci přeci jen poněkud zajedl, a dlouhá hvězdná panoramata začala trochu nudit. Samotný závěr procházky po hvězdách přišel s další nevídanou podívanou, a po přistání si Holy Wave dokonce sami odnesli svý cajky.
Noční procházka se vším všudy, nejen s houfem fanoušků v předních řadách, které ten v podstatě jediný pohybující se člen kapely dokázal strhnout během divočejších skladeb i k nějakému tomu tanci. V zadních řadách si očividně dával randíčko silnej ročník sedmdesát, a přiznávám, že taneční kreace připomínající Sagvana Tofiho na devadesátkovým disku jsem viděl na Sedmičce poprvý. Plavbu s Holy Wave si holt každej užíval po svým.
