V Krang jsem jen bubeník, moje srdce je na 100 % v Criminal Colection, říká Tomáš

Poprvé jsem je slyšel vlastně docela nedávno, dostali mě ale přesně tím, co jsem si potvrdil v rozhovoru: hudební vlivy rozhodně neberou z MTV. Criminal Colection jsou pro mě tím nejlepším, co může tuzemský pop-punk nabídnout, a nejvíc v tom má prsty bubeník Tomáš Hennel. Tom navíc hraje i s Krang, kteří mají venku desku, co ještě voní novotou, takže otázky směřovaly k oběma kapelám. Dozvíte se o kultu devadesátek, o nevýhodách bubeníků a samozřejmě o veleúspěšné fitness kariéře.

Tome, degenerace termínu pop-punk je v našich končinách hluboce zakořeněná a o tomhle sub-žánru se mluví s despektem, který je ale často oprávněný. K jakým kapelám Criminal Colection odkazují?

Vlastně ani nevím, jestli bych nás charakterizoval jako pop punk nebo punkrock. Poslední dobou slýchám, že jsou to úplně jiné scény, hlavně teda v USA, ale já to nikdy tak nevnímal. Až teď zjišťuju, že máme menší hendikep. Pro spoustu lidí, kteří poslouchají punkrock, hrajeme dost vyměklou hudbu a pro popovou scénu jsme naopak dost tvrďáci (smích). Vyloženě pop punková scéna je u nás dost slabá a hlavně podléhá nějakým trendům, podle kterých se moc neřídíme. Kdybych měl ale vybrat kapely, které mě osobně v tvorbě inspirují, tak to jsou nejspíš New Found Glory, Descendents a posledních pár let Weezer.

Criminal Colection mají za sebou deset let. Kdy sis poprvé uvědomil, že už nejste pouze lokální kapelou?

No, vlastně je to už 12 let. Jak se to vezme. Pořád jsme svým způsobem lokální kapela. Díky tomu, že hrajeme punkrock a máme anglické texty, tak není moc velká šance, abychom nějak extra uspěli. Samozřejmě bychom se o to mohli pokusit tím, že bychom šli s trendy a přizpůsobili naši hudbu většímu okruhu lidí, ale to vlastně ani nechceme. Pořád nás baví hrát styl, na kterém jsme vyrostli, a vždy říkám, že raději budu hrát to, co mě baví pro hrstku nadšenců, než se snažit o něco, co neleze přímo z nás.

Pak je tady samozřejmě fakt, že občas zabrousíme do zahraničí a tam odjedeme nějaké tour. To je hrozně super zkušenost, ale rozhodně to z nás nedělá žádné velikány. Prostě se tím bavíme, chceme poznávat svět, nové kámoše, ale pak se zase vracíme domů, kde to máme taky rádi.

Zpívající bubeník – takhle naposledy prorazil snad Pepa Melen, ne? Jaké to je, když je frontman vzadu?

Je to občas nevýhoda. Nemáme možnost udělat takovou show, jakou mají kapely se zpěváky vpředu. Snažím se do toho dávat maximum a dost často přemýšlím, jak by se to dalo oživit nebo ozvláštnit. Na druhou stranu máš zase pravdu, že u nás není moc kapel, ve kterých by zpíval bubeník. Já teda vím jen o Víťovi Vávrovi, Davidu Kollerovi a Tatabojs. V punkrockové scéně mám kamarády – kapelu Mute, ve které taky bubnuje zpěvák, a to fakt stojí za to. Každopádně je to občas dost řehole. Na větších pódiích nevidím moc dobře na lidi, takže i když je pořádné peklo, mám z toho poloviční zážitek. Taky mě dost často vynechávají fotografové, takže na některých fotkách z akcí nejsem třeba vůbec vidět, což je pro mě, jako frontmana, dost frustrující. (smích)

Kromě Criminal Colection hraješ i v Krang, co je na zdejší poměry tak trochu superskupina. Dva měsíce dozadu vám vyšel skvělý debut Baddest Brain, kde se vzal ten nápad k založení Krang?

Byl to vlastně nápad našeho kámoše Stanleyho z kapely Punkhart. Ti hrávají jen výjimečně a jemu to nejspíš chybělo. Nějak jsme se domluvili a začali zkoušet. Je pro mě spíš taková sranda. Skoro na každé zkoušce se udělá jedna krátká písnička, a když jich máme dost, tak se to nahraje. Každopádně moje srdce je na 100 % v Criminal Colection. Ty zážitky, co jsme za ty roky spolu prožili, mi asi z hlavy nikdo nevymaže a nenahradí jinýma. (smích)

Na našem webu jsme se tě už ptali, proč máte v názvu jen jedno L. Teď se ale zeptám na název Krang, protože to je taková vábnička na devadesátkové děti. Co pro tebe ve vzpomínkách Krang znamená, a jsi dítě devadesátek?

Ono je v poslední době dost moderní vzpomínat na devadesátá léta, ale je to nejspíš tím, že se většina z nás v té době narodila a prožila svoje dětství. Já jsem se narodil v roce 1990, takže jsem taky dítě devadesátek. Želvy Ninja jsem sledoval, ale nikdy to pro mě nebyl až takový kult jako třeba Indiana Jones, Hvězdné Války nebo animované pohádky od Disneyho. Jsem do toho tak trochu blázen i teď, jen mi trochu vadí, že člověk vidí třeba Star Wars skoro na každém rohu. Každopádně když si pouštím filmy z 90. let teď, tak z nich srší nějaká magie té doby. Je to nejspíš tou nostalgií, člověk rád vzpomíná na minulost. Zajímalo by mě, jak budu třeba za deset let vzpomínat na dnešní dobu.

9. dubna v Praze zahraješ jak s Criminal Colection, tak s Krang. Dokážeš v sobě tyhle dvě kapely rozlišit? A hrál jsi už někdy v rozmezí pár hodin dva koncerty s dvěma různými kapelami?

Vlastně jsem se zrovna dnes dozvěděl, že náš basák Olda musí pracovně letět pryč, takže v Praze zahrají jen Krang, což mě dost mrzí, ale nedá se nic dělat. Už jsme takhle hráli před pár měsíci v Bratislavě, ale dohodli jsme se, že to tímto způsobem už dělat nebudeme. Párkrát jsem zažil koncert, kdy hrály dvě kapely, které byly poskládané ze skoro stejných členů, a nepůsobilo to na mě moc dobře. Ani já jsem se necítil moc dobře, když jsem si po koncertu Krang zašel pro víno a pak hned začal hrát s Criminal Colection. (smích)

Rozlišit Krang a Criminal Colection dokážu dost dobře. V Criminal Colection píšu všechny texty a vymýšlím melodie já, takže je to pro mě dost osobní. V Krang jsem jen bubeník a o tu tvůrčí část se stará spíš zbytek kapely.

Baddest Brain vyšlo na CD i vinylu. Kupuješ hudbu na fyzických nosičích? A kdyby ti hořel byt, jaká deska by ti neshořela, protože ji máš u sebe?

Teď to bude vypadat, že jsem hrozně proti všem trendům, ale třeba vinyly si nekupuju. (smích) Naopak jsem začal sbírat originál CD. Nejsem nadšenec, který by si koupil novou desku, ale sháním spíš na ebay starší kusy, které jsou pro mě srdcové záležitosti. Naposledy jsem si koupil CD The Starting Line a Set Your Goals. Kdybych měl vybrat jedno album, tak by to byli nejspíš New Found Glory – Catalist.

Jaký je to pocit žít celý život ve stínu slavnějšího bratra, veleúspěšného instruktora fitness? Musím se přiznat, že i za ten pouhý registrační poplatek mi hrozně moc pomohl…

Je to těžké. Jsme si po obličeji dost podobní a hodně lidí si mne s ním plete, nebo naopak ho, po zhlédnutí mých fotek, osočují, že si svaly přidělává v photoshopu. Na druhou stranu je pro mne vzorem a chovám k němu veliký respekt.

Tohle celé měl být spíš vtípek pro kluky z kapely a kámoše. Nakonec se to nějak rozneslo do světa a stal se z toho tak trochu virál. Dost se tím bavím, ale někdy to člověku leze na nervy. Stává se mi, že na koncertech na mě lidi pod pódiem řvou „Makej!!!“ a podobně. Někdy to slýchávám stokrát denně a pak už to pro mě vlastně ani není vtipné. Každopádně v tom ale hodlám pokračovat. Rozjel jsem DIY merchandise, vyrábím si vlastní trička a do budoucna bych chtěl rozjet ještě jeden menší projekt, na kterém se teď pracuje.

Tak makej!

MAKEJ!!!