V kapele se to lépe táhne. V Brně zahrály původně sólové projekty Nichi Mlebom a Tape Moon

Jsou koncerty, kdy chcete být uprostřed dění. Vnímat ten tlak a energií lidí kolem vás. A pak jsou koncerty, kdy se chcete v klidu a ve svém osobním prostoru pohupovat na vlnách příjemných melodií. Oba dva typy můžou být dobrý. Gig dvou (ne)sólových projektů Nichi Mlebom a Tape Moon v brněnském Kabinetu Múz byl přesně tím druhým případem.

Hudba v Brně přebývajícího rakouského písničkáře s pseudonymem Nichi Mlebom má už z nahrávek jednoduše něco do sebe. Pokojová atmosféra, trocha psychedelie, zpěvavá melancholie a vrstvy a vrstvy zvuku, to všechno zachyceno právě v okamžiku, kdy se myšlenka na nové skladby proměňuje v realitu. Už loni v létě, kdy byl oznámen první koncert Nichiho s live kapelou, jsem byl zvědavý, jak se uskupení složené ze členů sinks a True Fir s tímhle úkolem popasuje. Protože převést ten osobitý zvuk jednotlivce na kapelu na pódiu není snadné.

Nichi Mlebom se to ale nějak podařilo. Zůstala pohodová, ale přesto melancholická atmosféra. Z pódia vyzařuje stejná přirozenost jako z nahrávky a zvuk, i když není tak mnohovrstevnatý, ukrývá i při osobním setkání skvělé nápady a myšlenky. To vše prostupuje poloprázdným Kabinetem až ke mně do poslední řady, kde přijímám přesně takový hudební zážitek, jaký jsem si představoval. Atmosféra je navíc velmi přátelská, téměř stejně pokojová, jako je zvuk nahrávek Nichiho. Tak snad se příště do toho pokojíku vměstná ještě o něco více lidí. Litovat nebudou.

Stejným procesem transformace ze sólového projektu si prošlo i rakouské uskupení Tape Moon. Ti v prvních minutách přichází s jednoduše zábavnými, ale ještě ne hloupými melodiemi, které jsou ventilovány skrze nejrůznější klávesy, synťáky a taky jednu nepochopitelnou basovou kytaru. Postupně se v Tape Moon ale probouzí jazzové duše, a set je stále zamotanější, až končí přeměněn na něco mezi performance a volným jamováním. Spíš než přeměnu z housenky na motýla poslouchám přeměnu z motýla na housenku, housenku zauzlovanou do sebe. Pořád to ale má své kouzlo.

A tak se s úsměvem pohupuju a užívám si překvapení z nečekaného. Do konce života na něj vzpomínat nebudu, teď mě ale jednoduše těší. Stejně jako celý večer.

Podívejte se na fotoreport Martiny Mikytové: