Už Jsme Doma – Parník 1985

„Dneska prej bude hrát nějaká nová kapely lidí, co se motaj kolem FPB,“ pronesl někdo po cestě do Prahy. Bylo horké léto roku 85 a parta provinčních punks míří v rozpáleném autobuse směrem ku hlavnímu městu. Pro tehdy patnáctiletého punka, v jehož světě byly desky Group Sex a Hear Nothing See Nothing Say Nothing nepřekonatelným vrcholem hudebního vesmíru, byla první konfrontace s onou novou kapelou jménem Už Jsme Doma slušným rozčarováním.

Nicméně léta plynula a jak si člověk rozšiřoval hudební rozhled i vkus, pochopil kouzlo jejich hudebního nonkonformismu, který je nakonec vlastně víc punkem než tisíc kopií The Exploited dohromady.

O 32 let později třímám v rukou sedmipalcový dokument raných dnů této kapely jako příjemné osvěžení paměti, kdy velká část vzpomínek na koncerty půle osmdesátek je zastřena neproniknutelnou mlhou, v níž se mísí enormní množství tehdejšího alkoholového odéru s neúprosně v mozku hlodajícím zubem času.

Totálně syrová živá nahrávka z parníku, proběhlého na počátku prázdnin 85, zachycuje Už Jsme Doma v jejich nejranější inkarnaci, v níž se mísí primitivita s avantgardou a amatérský rocknroll s uměním. Je tu odkaz Captaina Beefhearta či Residents, smíchaný se spontánním amatérismem a začátečnickým entuziasmem. Hudebně tu nade vším vyčnívá prapůvodní podoba songu Jazz 60 s naprosto neuroticky podmanivou klávesovou nosnou linkou, za jakou by se nemusela stydět nejedna vyhlášená garage revivalová kapela.

Kladu si otázku, pro jaký typ kupujícího je vlastně deska určena. Nevím, zda pamětníků pohlcených vinylovou obsesí, pro které je tato nahrávka audio sekvencí jejich pomalu skomírajících paměťových závitů, je ještě dnes dostatek. Stejně tak si nejsem jist, kolik oddaných srdcařských fandů, kteří si koupí každou věc od své nejmilejší kapely, Už Jsme Doma dnes mají.

Každopádně já jsem za tuto desku rád, přenáší mě ve vzpomínkách zpátky do léta 85.