Úhel pohledu: Co se vám vybaví, když se řekne Mighty Sounds? vol. 3

Po dlouhých třech letech se konečně a nezadržitelně blíží další ročník festivalu Mighty Sounds a byla by škoda po této době nevytáhnout opět naši rubriku Úhel pohledu. A tak jako v předchozích dílech a letech, i letos navážeme s dalšími členy kapel z aktuálního lineupu na otázku, co se jim vybaví, když jim řekneme Mighty Sounds. Odpovídali členové kapel Prague Conspiracy, Krang, Arrogant Twins, Twisted Rod, Polemic, Totální nasazení, Frankie & The Deadbeats a The Rocket Dogz.

Kuba (Prague Conspiracy, Frankie & The Deadbeats, pořadatel Mighty Sounds)

Nejzábavnější bývá Mighty vždy k ránu. S přicházejícím dnem přibývá i sil a nově vlitá energie do žil má takovou zvláštní příměs totálního kréténismu. Děje se toho pak tolik a dochází k tak bizardním situacím, že by se o tom dal natočit nekonečný seriál. Mám-li stavět vyprávění jen okolo jedné věci, pak jsou to věci dvě. Resp. jedna z nich je v normálním stavu člověk, ta druhá kolo, které kolem zůstane.

Ten člověk je stagemanager hlavního pódia Špaček, který je nesmírně precizní a zodpovědný. Se stejnou důkladností, ale bere také nezodpovědnost, které dává občas průchod v pracovním volnu. To kolo je jako na potvorou pokaždé moje. Jeden rok si jej Špáča „vypůjčil“ kolem 6. hodiny ranní a začal s ním drandit na zadním kole po barovém pultu v backstagy. Netrvalo dlouho a skončil pádem i s kolem z baru rovnou na záda. Po ráně jako svině, která otřásla celým stanem, zavládlo hrobové ticho. Za dvě vteřiny se ale Špáča dal do pohybu jako nějaký brouk, vypletl se z kola a za další dvě vteřiny už byl zase s kolem na baru.

Jindy si postavil dráhu z asi deseti lavic a stolů tentokrát před barem. Ani jednou jízdu nedokončil. Ono totiž navíc docela vydatně lilo. Celá show trvala asi 10 minut a skončila pouze ohnutou vidlicí a osmičkou na předním kole. Normální člověk by byl buď doživotní mrzák, nebo by nežil vůbec. Špáča byl však dost čiperný na to, aby mé kolo vzal a zahodil. Zahodil na střechu backstage baru, na který se nedá vylézt. To inspirovalo ostatní přítomné a za chvíli byla střecha plná různých předmětů. Lidi si navzájem brali věci a házeli to druhým nahoru. Bylo tam vše od peněženek, klíčů, různé důležitosti, přes oblečení, boty až po produkční vysílačky. Nakonec se tam objevilo i pár lavic a nakonec i Krleš z Queens Of Everything – další stagemanager.

Vlastně si nejsem jist, jestli se nějaký ročník bez podobné cyklo performance obešel. Od jisté doby si vozím na Mighty kola dvě.

Stanley (Krang)

Hele, my nejsme žádní párty lordi a většinou jsme asi první kapela, co jde spát a nejdřív ráno vstává… a po tom, co už napsala většina lidí přede mnou, bych se jen opakoval, že Mighty je nejlepší festival u nás, kde když přijedu, je to jako nějaký třídní sraz po 20 letech. Vždy potkáš lidi, které jsi dlouho neviděl a kteří třeba už na akce moc nechodí, ale na Mighty vždy dorazí a popravdě většinu času prokecám se starýma známýma a sem tam špíznu na kapelu. A tak spíš příhodím můj poznatek a to, že kdykoliv hrajeme někde venku nebo dělám koncert kapele někde ze zahraničí, skoro každá se ptá na Mighty Sounds (teda jako většinou, jak se tam dostat, aby si tam zahráli), ale i tak je to super známka toho, jaké si festival udělal jméno i ve světě!

A jedna ze vtipných historek, která neobsahuje jednoho nejmenovaného olomouckého majitele americké restaurace, byla ta, když jsme hráli s Krang na Mighty, tak mě v podvečer v backstage zóně odchytl takový menší chlapík, oči jak dvě trnky a anglicky mě strašně vychvaloval, že ten koncerty byla jízda a že z toho sršel Fat Wreck a pořád něco chtěl probírat a já už nevěděl, jak se ho zbavit. Později večer jsem zjistil, že to byl zpěvák z kanadských Silverstein. O to mě to pak zahřálo na srdéčku!

Jirka (Arrogant Twins)

Já to mám bohužel celý v takovým mejdanovým oparu. Od roku 2005 do roku 2012 jsme hráli s Anyway každý rok, což je asi třináctkrát za sebou, jestli se nepletu… spolu s Chancers jsme asi jediná kapela, která hrála po dobu svý existence každej rok. Jediný, co mi z toho oblaku vylejzá, že poprvý tenkrát ještě v Olší jsme hráli někdy v půl druhý ráno po Esgmeq a vím, že to bylo celý hodně náročný, poněvadž jsme si odskočili ze studia, kde jsme točili druhou desku, a kromě Mighty jsme během dvou dnů hráli ještě na Colours. Další věc, co si pamatuju, bylo asi na poslední nebo předposlední ročník v Olší, kde bylo to šílený bahno a my jsme se brodili s kytarama přes most na zadní stage na louce, která byla úplně pod vodou.

Filip (Twisted Rod)

Dohráli jsme první koncert na Mighty Sounds na oficiální stagi a začínali jsme balit věci. Žízeň byla veliká, a tak se náš bubeník Ondra nabídnul, že nám skočí pro piva. Když se ani do 30 minut nevrátil, tak jsme pochopili, že to asi budeme muset sklidit sami. Bohužel se nevrátil ani za hodinu, nedorazil ani na večerní párty a ani do stanu nedorazil. Druhý den jsme se šli projit po areálu a najednou koukáme, že Ondra sedí na stánku s autogramiádama s bikerem Michalem Maroši a okolo něj jsou holky od Maxima. Byl stále ve stejném oblečení, ve kterém odehrál koncert, měl sluneční brýle a společně s Marošim všem vyprávěli, že jsou pornohvězdy a že se podepisujou zásadně na prsa.

Jak se tam dostal, kde sebral sluneční brýle, co dělal posledních 16 hodin a proč nepřišel s pivem, nám nějak nebyl schopný vysvětlit…

Sváťa (Totální nasazení)

Mighty Sounds je pro celou kapelu naprosto bez diskusí nás nejlepší festival se super dramaturgií a jezdíváme sem moc rádi. A nejen hrát. No a protože pamatujeme i první ročníky ještě v Olší u Opařan a hrávali jsme tady i na letišti v Táboře mockrát, je těch momentů, co se vybavují, když se řekne Mighty Sounds, opravdu hodně.

Mně osobně z nich ale nejvíc vyčnívá historka z roku 2009, což byl onen legendární bahenní 5. ročník a poslední v Olší a my měli to štěstí, že jsme asi jako poslední kapela té bahenní lázni unikli. Hráli jsme v pátek odpoledne a těsně před naším setem, kdy zatím panovalo příjemný festivalový počasí pod mrakem, jsem z ještě relativně čerstvé Toiky u pódia zachránil škvora, který byl chudák uvnitř v té modré tekutině na malém kousku suchého toaleťáku. Vděčný škvor odcupital do lesa, já vylíčil historku klukům z kapely, kteří se mně vysmáli, a pak jsme šli hrát. Super koncert, hafo lidí, prostě paráda, ač se už obloha tak poměrně dost zlověstně kabonila. Po přídavku jsme následně kvaltovali s balením, abychom nějak zásadně nezmokli, a ač se to nedařilo úplně dle našich představ, dodávka byla naložena.

Bohužel jsme se ještě lehce zasekli s fůrou známých, co tu byli, právě začali Sto zvířat, když tu najednou nastala pohroma a průtrž mračen se vším všudy. Rychle jsme naskákali do auta, projížděli areálem, který se nebezpečně plnil vodou a bahnem a už chyběl jen poslední mírný kopeček na výjezdu do lesa, neboť skrz něj vedla cesta na asfaltovou silnici. Ten ale naše dodávka nemohla vyjet a jak přibývalo vody a bahna, my se počínali bořit a zapadat a propadat panice a beznaději. Když tu najednou se poslední pokus podařil a my vyjeli do lesa a na silnici a potom už jen v suchu vozu litovali pořadatele i diváky a soucítili s nimi…

Samozřejmě jsme v autě řešili, jakým to zázrakem jsme vyvázli. A ač mně to dodnes nikdo nevěří, pomohli nám škvoři, kamarádi toho, kterého jsem zachránil z Toiky, kteří přiběhli, zabrali a vytlačili naší dodávku ten kousíček, co nám chyběl na pevnou cestu. Prostě stejně jako Jiříkovi ve Zlatovlásce pomohli mravenci, které zachránil, nám pomohli škvoři. Samozřejmě, nemusíte mně to věřit, ale já je viděl v bočním zrcátku, když jsme té bahenní lázni ujížděli, jak nám mávali. Takže tolik naše historka z Mighty Sounds.

Štěpán (Frankie & The Deadbeats)

Mighty je pojem, za ty léta si tenhle fesťák vybudoval kultovní status, takže je jasný, že o vtipný historky nebude nouze. Vzpomínám na doby, kdy jsem při pondělních odjezdech propadal depresím, že si budeme muset počkat zase celej rok. S přibejvajícíma rokama už se člověk spíš od sobotního rána modlí, ať už to má za sebou. No a pak stejně skončí jako frontman jedný nejmenovaný kapely, kterej to v pondělí ráno zalomil uprostřed areálu tak šikovně, že ho celý dopoledne musely objíždět kamiony, který odvážely techniku.

Petko (Polemic)

Na fesťáku jsme poprvé zažili tahání kapelní dodávky traktorem, které jsme předtím viděli v crazy komediích, anebo v dokumentech ze slavných britských, vždy upršených festivalů. Nechat se dotáhnout traktorem až k podiu – to je vysoký level rockandrollu, i když my jsme víc na ty jamajské taneční rytmy. Každopádně bývalý areál si kvůli tomu budeme pamatovat navždy a jednou o něm budeme vyprávět vnoučatům.

Po přestěhování do Tábora jsme byli fascinování v té době novým, neokoukaným stylem hromadného stravování kapel ve společném prostoru backstage, kde měla velký plakát také kapela DIRTY DISHES, dokud nás neosvítilo, že je to označení pro odkládání špinavého nádobí. Ale uznejte, že jako název pro punkovou kapelu by to byla skvělá volba!

Woody (The Rocket Dogz, grafik Mighty Sounds)

Je toho požehnaně, tak to vemu z gruntu, ale bez nějakejch rozmazávek. Ve vteřině se mi vybaví posledních osm let mýho života. Dlouhý dny a ještě delší noci shrbenosti za stolem nebo zlámanosti v gauči u skicáku. Rohovky vypálený od monitoru a prsty otlačený od tužky nebo stylusu. Vybavujou se mi nekonečný dohady o tom, jestli do toho posteru toho pinďoura dáme, nebo ne. No a pak samozřejmě momenty, kdy ty plakáty visí na každym rohu a já jsem fakt rád, že jsme tam toho pinďoura dali.

Vybaví se mi páteční skvělá nálada, energie, boží muzika a nejlepší lidi. A pak taky pondělní propad do temnoty, totální vyčerpání, třeštící hlava a pocit, že už nechci nikdy nikoho vidět. Taky si hned vzpomenu na kuře a gorilu, co jezdí rallye v golfový káře s nafukovacím plameňákem na střeše, vzpomenu si na Kubáka ve spoďárech na horákovi, na Marcela, jak mě poprvé prováděl zákulisím merch stanu, na Dušana, co přišel o hlas, na Zelí, co taky přišla o hlas, pak na pár lidí, kterejm to díky kvalitnímu palivu naopak mluví až moc. Na Špáču zdolávajícího beersety v oparu pondělního rána, na Míru Bartoše a jeho širokej úsměv, na celou řadu nehezkejch zranění a taky na nedělní vývar z lidí v hasičský nádrži, mňam. Vzpomenu si na Lesby SS s jejich diskotékou a na pobíhající vypsychovaný kamarády s vysílačkama, co do nich hulákaj: Míra na Vojtu, Míra na Vojtu, blíží se tornádo! Vybavuju si Petra a jeho příhodu s leteckym olejem a taky to, proč se od jistého ročníku vždycky ptám nejbližšího securiťáka, kdy vyváželi mnou zacílenou toiku. Vzpomenu si, jak mi bylo 14 a jedeme s mojí první kapelou hrát na druhej ročník v Olší, tam nás kvůli věku uvedou jako český Tokio Hotel a jsem nasranej. Hned nato si ale vybavim ročník 2017 s největším publikem, co na Mighty Dogz měli, a řikám si, jak je ten svět dobře zařízenej.

Mno, jak si to tak po sobě čtu, dochází mi, jak hrozně se na to všechno zase těšim. Tak na viděnou v Táboře!

Další historky kapel z letošního lineupu si můžete připomenout v předchozím druhém díle z roku 2018 například s Fast Food Orchestra, Burning Steps, Saint & Sinners nebo The Fialky. Anebo v prvním díle z roku 2017 s Queens o Everything a Green Småtroll, případně mnoho dalších z minulých let.