Třináct dlouhých let spojuje festival Mighty Sounds spřízněné subkultury v rámci hudební scény daleko mimo mainstream. Napřed v Olší u Tábora, už osm let v Táboře na letišti v Čápově Dvoře, ale vždy se zaměřením na zajímavé hudební žánry, s citem pro dramaturgii a smyslem pro detail. Festival s geniální atmosférou, od srdcařů pro srdcaře, tři dny a tři noci mimo šedivou realitu. Pojďme se podívat, jak vypadal třináctý ročník festivalu.
Organizace obecně letos šlapala velmi dobře, a kam jste přišli, tam nebyl s ničím problém. Doprava, stanové městečko, sociální zařízení. Je vidět, že s léty rostou zkušenosti. Festival opět nabídl pestrou nabídku ve stáncích, pro masožrouty, vegetariány i vegany.
Klasika i exotika, oslňovaly veganské hot dogy, vegan paella, nově například truck banh-mi-ba s výtečnými vietnamskými bagetami a dalším sortimentem, Inspiral Burger nezklamal – zkrátka bylo z čeho vybírat a návštěvník mohl objevovat nové chutě.
Po hudební stránce jsem se těšil na mnoho položek line-upu a nakonec mě mrzelo, že jsem krom pár výjimek obíhal spíše slavnější kapely a zanedbal spoustu malých objevů. Narozeninově naladění Green Småtroll ve stanové Monster Stagi opět bavili parádní kombinací ska jazzu a reggae a byli přesně tou kapelou, na niž prostě musíte jít i na festivalu, kde jinak bažíte spíše po zahraničních interpretech. I plzeňští hardcore stoner rock’n’rolleři EFCO. si řádění na Jameson Stagi užívali a stejně nadšené bylo i publikum. Kapela zároveň dobře zapadala do konceptu festivalu divokými žánrovými přesahy. H2O, hardcore punkoví veteráni z New Yorku, opět dokázali, že poctivost během let se cení a hudební projev dozrává. Zároveň ale představili novou generaci, ztělesněnou Maxem, synem Tobyho Morse, hostujícím během setu za bicími.
Spoustu příznivců si našla Black Coffee Acoustic Stage, kde krom akustických verzí kapel (za mě například Queens Of Everything) bylo ke slyšení punkové písničkářství v podání dam (poetická a jemná, až éterická Lauren Napier) i pánů (trefně rýpající OiOi Piratoi).
Z hlavní Mighty Stage bylo slyšet, že „čeští Rancid“ Rabies se již z omezující škatulky vymanili a jdou vlastním směrem. Melodický, avšak ostrý punk rock s mírnou příchutí hardcore, vše v duchu snoubení Kalifornie a Bystřice nad Pernštejnem.
Slovenští bratia, veteráni pekelného Oi! s nekompromisně vyhraněnými politickými názory Rozpor, uzráli jako víno a jejich naštvaná hudba v kombinaci s trefnými texty fungují dokonale. A byly i vlajky, světlice a dýmovnice. Kabel je nevinný!
Sladká Francie umí být i zatraceně ostrá – jak mě hardcore punkoví okovanci Breakout nebavili a zklamali na Jarních Mighty Sounds v Rock Café, tak si reputaci napravili na Jameson Stagi. I stálicím české ska scény Discoballs se pořád daří roztančit dav.
Čeští turbo rock and rolloví matadoři Flaming Cocks už léta hrají jen výjimečně. O to větší je pozdvižení během divokých koncertů a ten na Monster Stagi nebyl výjimkou. Silné melodie, drzý přístup a výbuch energie. Na rozpustilou show britských miláčků The Adicts jsem se šel podívat spíše z nostalgie. Čekal jsem rutinu, ale stejně jsem se rozplýval nad fúzí veselých i úderných songů, mladistvého elánu starších pánů a čiré radosti kapely i publika. Konfety, nafukovací balony a další srandy v balení!
Bál jsem se, aby parta kolem syna zpěváka Cock Sparrer nebyla trochu protekční nebo nabubřelá. Jestli mě ale někdo dostal svou upřímnou energií a spontánností, byli to právě The Bar Stool Preachers. Trocha Rancid, hodně britského two tone, znatelná hudební příbuznost s Buster Shuffle, avšak bez jakékoli snahy kopírovat, čtvrtá vlna ska z Anglie… Vlajková Bar Stool Preacher zněla frázováním jako reminiscence na Too Much Pressure. Jeden z top objevů letošního festivalu.
Cock Sparrer. Zásadní plešatá láska již od dob střední školy. Už dlouho jsem na koncertě nezažil, abych ho celý odzpíval s kapelou a řádil jako v patnácti. Brutální melodičnost, neskutečně nabroušené kytary, i když hrající v podstatě jednoduché postupy, hlas Colina McFaulla téměř jako za mlada. Riot Squad, Suicide Girls, Take ‘Em All, One By One, jedna bomba za druhou, I Got Your Number, England Belongs To Me, Because You’re Young, What’s It Like To Be Old… A jako zlatý hřeb We’re Coming Back. Legendy, jež umí dostát své pověsti.
V duchu nezastavitelné britské energie se bavila i narvaná Lucky Hazzard Stage, kde úřadovaly divoké sestry z party Maid Of Ace. Pouliční punková dravost a drzost, uřvaný projev a rokenrolová touha všechno rozmlátit. Jaya The Cat mě zatím pokaždé bavili, ale tentokrát byli v nepoužitelném stavu a koncert podle toho vypadal. Zatímco před x lety mě zaujali natolik, že jsem se u stage s pro mě neznámou kapelou zastavil a zůstal až do konce, tentokrát bych se jako náhodný kolemjdoucí ani neotočil. Punkový Marley zklamal, což mě neskonale mrzí. Za to Creative Waste se předvedli jako totálně nasraná smečka, hudební kulomet a i přesto, že obyčejně grindcore příliš neholduji, obdivoval jsem extrémní hudební stránku i fakt, že projekt tohoto ražení pochází ze Saúdské Arábie. Klobouk dolů!
Mexičtí pokračovatelé The Casualties, okovaní punx Acidez, nezklamali, ale ani nijak obzvlášť neoslnili. Podobně rozpačitý jsem byl ze slavné americké reggae stálice Big Mountain. Nic špatného, parádně zahrané, možná už chyběla energie spíše mně. Kdo asi nikdy nezklame, jsou stálice NYHC Agnostic Front. Z hardcore punkového ranku ale byli velkým překvapením ročníku australští šílenci Clowns. Potěšili, rozproudili krev a nezněli jako miliarda dalších novějších pseudo-hardcore splácanin.
Premiérově navštívený This Is Ska Festival nastavil laťku letních akcí vysoko, ale třináctka Mighty Sounds se nenechala zahanbit. Jezdíme kvůli hudbě, atmosféře, lidem, a proto, že jsme rodina. Jezdíme na místo, kde rock and roll je pořád naživu.
Koukněte na celé fotoreporty od našich fotografů Marka Švamberga a Radka Holeše.
