Libertines jsou jedna z kapel, který mám už od střední na bucket listu. 5. listopadu dorazili do Berlína a já se konečně dočkal. Respektive, kdyby mi o jejich koncertě neřekla Míša, tak vim prd a nikam nejedu. Fanoušek na baterky. Tak jako tak k tomu došlo, lupeny jsme sehnali a jelo se.
Po povinnym litrovym Long Island Ice Tea, vegošskym Lemmy burgeru a kilu nachos s cheddarem a jalapeňos v Tiky Heart jsme vyrazili směr Columbiahalle. Tradičně se zpožděním, takže předkapely hodnotit nemůžu, protože jsme stihli jen poslední song od poslední předkapely.
Setu Libertines předcházela recitace básní od jejich kámoše říkajícího si The Freewheelin‘ Troubadour. Nevím, jestli to byla improvizace, ale bylo to celkem v pohodě. Na navození atmosféry dobrý. Jestli vám něco říká jméno punkovýho básníka Garry Johnsona, tak tenhle pán byl podobnýho ražení.
Koncert začínal mým novým oblíbeným songem Heart of the Matter z poslední desky Anthems for Doomed Youth. Na tomhle albu je hezky vyváženej poměr rozjuchanejch Libertines s Petem na heráku a vyklidněnejch Libertines s Petem po detoxu (třeba Waterloo, u kterýho se člověk může hezky porejpat ve svým osobním životě). Ale nezapomnělo se ani na, pro mě jejich nejlepší počin, Up the Bracket, ze kterýho zazněly klasiky jako Horrorshow, Boys in the Band nebo můj oblíbenej singl What a Waster, kterej zazněl ve filmu Football Factory. A samozřejmě Time for Heroes. Setlist byl celkově hezky vyváženej songama ze všech desek a singlů.
[youtube id=“j_ZRKOZMpxM“ width=“620″ height=“360″]Všechny zajímalo, v jaký bude Pete Doherty kondici, jelikož se ven dostávaly různý zprávy o tom, že občas zase rád něco prožene frňákem. Během koncertu to rozhodně vypadalo, že požil trochu poctivý berlínský vomítky. Po druhym songu začal v mezičase, k údivu publika, ale i kolegů z kapely, hrát The Specials. Tak si ho Carl došel uklidnit a jelo se dál. V tomhle duchu se nesla většina koncertu – co pár minut se ozval tupej úder mikrofonu o pódium, Pete se různě motal, netrefoval se do začátků songů, ale stejně to jako celek makalo a člověk si říkal, že takhle nějak to prostě má vypadat. Každopárně bych týhle kapele nechtěl dělat stage technika.
Trochu sem se bál, jestli už pánové nebudou vyšeptalý, přece jen roky drogovejch večírků a chlastu se na člověku podepíšou. Takže jsem jel do Berlína bez větších očekávání. A odjížděl jsem spokojenej. Zaznělo, co zaznít mělo, Pete se choval trochu jako kretén a kurvil to, ale to holt asi patří ke koloritu týhle kapely. Občas jsem si říkal, jestli to trochu nepřihrává, ale když jsem si pak četl, že ho v Paříži dvakrát zavřeli, když si kupoval kokeš a po propuštění napadnul nějakýho teenagera, tak jsem si říkal, že to asi bude real.
Co říci závěrem? Snad jen, že pokud budou The Libertines zase hrát někde poblíž, tak na ně rád vyrazim. Albem Anthems for Doomed Youth rozhodně neklesla kvalita tvorby, ale naopak kapela v určitym směru vyzrála a pořád má fanouškům co nabídnout.
