Není náhoda, že jsem si jako název tohoto vzpomínkového článku zvolil variaci na slavnou hlášku z období monarchistické Francie, protože Torr Skoog byl král. Ano, bavíme se o frontmanovi legendární kapely, o které se říkalo, že je to „the greatest, the loudest orchestra in the world“, o partě hovad z Bostonu, která čerpala z rock’n’rollu, swingu, a nechyběla ji ani punková dravost, chtěla překopat staré rhythm and blues, a místo toho vytvořila v podstatě úplně nový žánr – punk rock rhythm and blues, jak sami říkali, o osmičlenné skvadře, které v repertoáru nástrojů nechyběly saxofony, piáno, kontrabas ani valcha… Řeč je samozřejmě o The Kings Of Nuthin‘.
Jak všichni víme, z Bostonu ve státě Massachusetts, USA, šla v rámci alternativní scény vždycky dobrá hudba, stačí zapátrat v osobním seznamu kapel a najdete tam Dropkick Murphys, Street Dogs, Mighty Mighty Bosstones, Death Before Dishonor nebo Westbound Train. Přidejme k informaci o Bostonu tvrzení, že rok 1976 byl rokem, kdy se narodilo více výjimečných lidí. Já si okamžitě vzpomenu také na Matta Skibu, frontmana mé nejoblíbenější kapely Alkaline Trio, kterou jsem jednou za mlada objevil úplně náhodou na soundtracku k počítačové hře Flatout 2, mnoho z vás si na ni určitě vzpomíná. Poeticky jste se s autem rozsekávali o strom při závodech s vražedným tempem a k tomu vám hrály líbivé fláky Mercy Me a Fall Victim… Dejme nyní dohromady Boston, rok 1976 a přízeň hvězd, či jak tomu chcete říkat, a máme ideální kombinaci. Za takových šťastných okolností se nenarodil pouze Matt Skiba, ale i Torr Skoog, o kterém má být řeč.
Torr Skoog, záhadná postava s pohledem stejně tajemným jako je ten, kterým se může pyšnit Da Vinciho dáma Mona Lisa. Týpek s nezaměnitelným, uřvaným, prochlastaným a prokouřeným hlasem, který stál napřed v čele kapely The Boston Blackouts nebo The Boston Bootleggers, chcete-li, která se vzápětí na konci devadesátých let přejmenovala na The Kings Of Nuthin‘. Člověk, kterej inspiroval hromadu lidí, a to nemluvím jen o české partě Queens Of Everything, která nese odkaz Kings jako jedna z mála, je to vlastně jediná kapela, o které vím, že hraje podobný styl a narážku na Torrovu bandu má i v názvu. Mimochodem, naše Královny pracují na novém albu, takže stay tuned, kids and heroes! A teď to vypadá, že si protiřečím. Napřed vypustím z úst tvrzení, že Torr a Kings inspirovali mnoho lidí, a pak řeknu, že znám z žánrově podobných kapel jen Queens Of Everything. Nesmíte mě chytat za slovo, samozřejmě nemusí hned vznikat spousta kapel, které by se snažily hrát něco obdobného. To by pak originalita vzala za své. Ale Torr a jeho králové se usadili v srdíčkách mnoha beznadějných romantiků, ochlastů, chuligánů a rock’n’rollových ztroskotanců. I v mém srdci. Když jsem je slyšel poprvé, a možná se budete divit, ale také v počítačové hře, pařil jsem tenkrát zhovadilej nášup s názvem Crazy Taxi 3, nevěřil jsem svým uším. Co to sakra je? Rock’n’roll? Punk rock? A piáno? A vražedný tempo! Na soundtracku ke Crazy Taxi trojce byly, tuším, hned tři bomby od Kings – šílená Where Do We Go?, instrumentální La Chupacabra a drsně romantická Drive All Night.
Ale vraťme se k osobnosti Torra, frontmana této zatraceně originální divoké smečky. Když se nad tím tak zamyslíte, o něm samotném toho moc nevíme. Narodil se v roce 1976, už v mládí se nechal pořádně potetovat, měl rád stará auta, která opravoval a obchodoval i s náhradními díly… Zpíval a žil, jako by to měl být jeho poslední den, chlastal, a když ho vidíte na koncertě, nemůžete si nevšimnout, že byl věčně zahalený v oblaku dýmu, rád držel mikrofon rukou, ve které měl cigáro… Pro mnohé byl ztělesněním rock’n’rollu, jedním velkým neodolatelným valícím se průserem.
Kings pod vedením Torra Skooga vydali dvě EP, čtyři dlouhohrající alba, nahráli dva songy pro split s losangeleskými The Briggs a poslední „osamocenou“ peckou z jejich repertoáru byl šílený cover muže v černém pro kompilaci Dear Johnny – A Tribute To Johnny Cash, song Cry, Cry, Cry. Mrzí mě, že už nebudu mít možnost vidět Kings A‘ Nuthin‘, jak se také někdy jejich název zkracoval, naživo, na druhou stranu si říkám, že bez Torra, který byl hlavní osobností a také nenahraditelným hlasem kapely, by to ani nemělo cenu. Posledním vydaným albem skupiny tedy pravděpodobně navždy zůstane fošna Old Habits Die Hard, jejíž obal zdobil starý psací stroj a Torrovy potetované ruce s ostnatým drátem a kostmi.
Zažít turné s kapelou, jako byla ta, o které je řeč, je zážitek na celý život a ještě dál. Nemuseli jste ani Kings vidět naživo, stačí si pustit jejich promo video z roku 2001 nebo jakýkoli záznam z koncertu, kterých je ale bohužel k sehnání jako šafránu, abyste viděli, že tito gentlemani nebyli úplně „normální“ ani v rámci alternativní scény. Torr, skákající po piánu Zacka Brinese, věčné zapalování věcí na pódiu, hořící klavír, saxofony, plivání ohně, rozbíjení nástrojů, nadávky, urážky, rvačky v přímém přenosu, problémy s pořadateli, publikem i policií… Není divu, že v několika písních, které Kings stvořili, se objevují odkazy na věčné průsery, kterými byli tito gentlemani v černých košilích a bílých kravatách pověstní. Například song Black & Blue, úvodní mrda z alba Old Habits Die Hard, pojednává o zákazu pobytu v Itálii, odkud je úřady vykoply na pět let. Nebo úryvek textu songu 11 To 3 z alba Fight Songs For Fuck-Ups: „First came the police and then the landlord, they’re kickin‘ our ass at the door…” Pánové coverovali více kapel, k průserům se ale nejvíce vztahuje flák Banned From The Pubs od britské kapely Peter And The Test Tube Babies. A takhle bychom mohli pokračovat… Ale vraťme se ke kapele a nakonec i k hrdinovi, o kterém dětem vyprávíme. Víte, co je zvláštní? Nepamatuji si, že by Králové měli jediný oficiální točený klip, buď najdete živáky, ono zmíněné promo, nebo akorát song Black & Blue se studiovým zvukem, a obrazem z koncertu…
Legenda, jako byli Torr Skoog a The Kings Of Nuthin‘, by zasloužila více pozornosti. A proto si musíme připomenout jedno smutné výročí. V těchto dnech uplyne rok od záhadného úmrtí Torra Skooga. Podivné spekulace, sebevražda, dopis na rozloučenou, dodávka na dně kaňonu… Stylová osoba, která stejně stylově odešla… Zapalte za něj svíčku, sjeďte celou diskografii Kings, nejlépe pětkrát a kurevsky nahlas, zaposlouchejte se do jeho kouzelného hlasu, a velmi hlasitě zavzpomínejte na „ten největší a nejhlasitější orchestr na světě“.
