Tony Sly / Joey Cape – Acoustic Volume 2

Je tomu osm let, co si Joey Cape z Lagwagon a Tony Sly z No Use For A Name sedli s kytarami do studia a dali hitům svých domovských kapel akustické kabátky. Výsledek byl překvapivě strhující a punková odpověď na Simona a Garfunkela obsahovala dokonalé verze songů Justified Black Eye nebo Violins. V letošním roce se sešli znovu, aby nahráli dalších 10 písniček a k tomu přihodil každý po jedné nové.

Když jsem tohle splitko slyšel poprvé, ani ve snu by mě nenapadlo, že pro Tonyho Slye bude tahle recenze už posmrtná. Prostě hodinu nevíš. Každopádně se rozloučil tak nejlíp, jak jen mohl. Nikdy jsem nebyl fanouškem ani No Use For A Name, ani Lagwagon, ale abych nebyl zastižen nepřipravený, naposlouchal jsem si všech deset songů v jejich původních, elektrifikovaných verzích. A musím přiznat, že pokaždé se mi akustická verze líbila mnohem víc.

Pánové si tentokrát strany vyměnili a desku začíná Joey Cape. Jeho piánem lehce ovoněná I Must Be Hateful se zdá být na úvod dobrou volbou, následuje ji parádní Know It All. 18 let stará skejtová pecka dostala naléhavější podobu a více jí to sedne. Cape pokračuje písničkou Confession s pianem a krásně zdvojeným vokálem.  Alison’s disease je pak velice intimní a nejvíce emocionálních písní na desce. Resolve je pěkně doplněna o lap steel kytaru a ta nás dovede k úplně nové Broken record, která se nese ve stejně komorním duchu jako všechny předchozí songy.

Zato Tony Sly se nebojí jít do mnohem propracovanějších aranží s více nástroji. B-stranu otevře těžkým kalibrem – peckou Blackbox s velmi povedeným textem, pianem i tahací harmonikou. Piano nechybí ani v žádné z následujících skladeb. Klasika od No Use For A Name Soulmate se vyloženě povedla a pošle nás do pomalejší a osobnější Under The Garden. Chasing Rainbows oživí kromě harmoniky i virbl hraný jak v prvotřídním country, Pre-medicated murder, která v originále až moc smrdí NOFX, je zas parádně doplněná o hammondky. Tonyho strana má mnohem vyváženější zvuk i materiál, akustická kytara zde není hlavním nástrojem a to mi sedne mnohem víc.

Celou desku zakončuje zbrusu nová alkoholická halekačka Liver Let Die. Závěrečné skandování „one more song, one more song“ však bohužel už nikdy nebude vyslyšeno. Je to totiž to poslední, co kdy Tony Sly natočil.