Tommy z Turbonegro: Přidat se ke kapele, kterou jsem miloval, bylo jednoduché

Příběh Turbonegro je hodně inspirující záležitost. Mohl by to být učebnicový příklad toho, jak si tvrdou dřinou získat armádu oddaných fanoušků a při změně zpěváka ji neztratit. Ale zajímavý je i příběh jejich současného bubeníka. Tommy Manboy totiž může svou aktivitou a činorodostí jít příkladem většině z nás, navíc pro tuzemského fanouška je atraktivní svou aktuální spoluprací s brněnskými BOY. Příležitost Tommyho vyzpovídat jsem si prostě nemohl nechat vzít.

Moje první otázka musí směřovat samozřejmě k Turbonegro. Jaké to bylo naskočit do kapely v tak těžkém období, kdy se měnil frontman, a nebylo jasné, jak Turbojugend a ostatní fans změnu přijmou?

S Turbonegro jsem jezdil jako kytarový technik mnoho let, abych si vydělal nějaké peníze, a vždycky jsem z duše nenáviděl zůstávat doma. Turbonegro jsem znal od dětství, v roce 2000 pak Euroboy produkoval vůbec první EP mojí kapely Silver. Jednou mi Euroboy a Happy Tom zavolali, jestli s nimi nechci rozjet novou kapelu. Na basu hrál Nick z Queens Of The Stone Age a já souhlasil, nahráli jsme asi sedm songů, ale nakonec jsme je nikdy nevydali. Nick měl k řešení nějaké osobní problémy, ale o pár měsíců později mi Euroboy volal znovu, jestli se nechci přidat k Turbonegro. Bylo to fantastické. S Euroboyem jsem už hrál v pár projektech předtím a dohromady nám to klapalo. Nevěděli jsme, kdo bude po odchodu Hanka zpívat, zkoušeli jsme dost lidí, ale když přišel Tony, jako celek to sedělo naprosto přirozeně. Takže myslím, že přidat se ke kapele, kterou jsem miloval, bylo všehovšudy jednoduché.

Když si poslechnu Sexual Harassment, je tam jasný a pro mě příjemný progres od předchozí desky Retox. Jsi spokojený s tím, jak se Turbonegro změnili, a že jsi toho součástí?

Samozřejmě. Už od mládí jsem poslouchal různorodou muziku a miluju ten divoký sound, který na nahrávce vznikl. Momentálně nahráváme ve studiu nové nápady a zní to opravdu dobře.

Jaká hudba tě tedy v mládí formovala? A posloucháš stejné kapely i teď?

Bylo toho mraky. Táta miloval rock a punk, máma zase Beach Boys. Ta různorodost se mě stále drží. AC/DC, The Damned, Darkthrone, trocha hip hopu i nějaký ten rave ze mě udělali to, co jsem dnes. Jo a Nirvana byla skvělá. Úplně zabila osmdesátkový kult kytarových géniů.

Před Turbonegro jsi hrál na kytaru ve fantastických Silver, mimochodem i v České republice. Hrávají Silver ještě příležitostně? A co vlastně způsobilo konec kapely?

Ten pražský koncert si pamatuju. Maličký klub se spoustou milých a opilých lidí (Motoráj, pozn. autora). Silver byli moje dítě. Formoval jsem je v roce 96, proboha, to jsem už tak starej? Museli jsme skončit z mnoha důvodů, hlavně kvůli společným depresím. Jezdili jsme spolu od doby, kdy nám bylo patnáct nebo šestnáct, bez jakýchkoliv starostí o peníze, zdraví, nestarali jsme se o sebe. Skončili jsme, když jsme cítili, že konec musí přijít a věnovat se něčemu jinému. Zpěvák se odstěhoval daleko od civilizace a zůstal tam osamocený opravdu dlouhý čas. Jeden z nás založil rodinu, má děti. Zbytek, včetně mě, pokračoval jinde. Ale teď budeme vydávat nový singl a v létě pojedeme pár festivalů. Bude to lepší, než kdykoliv předtím.

Povídej…

Dali jsme to znovu dohromady kvůli nám samotným. Silver jsou obrovskou částí našich životů a prostě nám chybí. Zatím nevím moc, ale připadáme si, jako když jsme v raném mládí dávali kapelu dohromady. Chceme být spolu, hrát muziku a třeba i spolupracovat s nějakým labelem, který byl s tím vším v souladu. Kluky ze Silver prostě miluju a dohromady máme nějakou chemii, prostě to, co s věkem ztrácíš. Když jsme spolu přestali hrát, je to jako, když ztratíš rodinu. Ale teď je před námi nová éra, nevím, kam nás dovede, ale je mi to docela jedno, pokud budeme všichni spokojení. Chceme ale zpět k začátkům, dělat punkrockový songy a být dobří naživo.

Za bicí jsi se posadil v Serena Maneesh. Jak se vlastně z dobrého kytaristy stane dobrý bubeník? Nebo jsi propadl oběma nástrojům už dřív?

Na bicí jsem hrál už jako kluk. Pak teprve přišla kytara, mojí rodině vždycky na hudbě záleželo. Všichni v rodině, už od babičky, hrajeme na bubny a kytaru.

Momentálně jsi produkoval desku Darkest Visions od BOY. Jak se ti s kapelou spolupracovalo? A vidíš v nich mezinárodní potenciál?

Jsou to hrozný zlatíčka. Čas, který jsem strávil v Brně, byl jedním z mých nejlepších zážitků v životě. Potkal jsem v Brně fantastické lidi. V současné době je těžké nějak prorazit, zvlášť s mizejícím rockovým trendem, myslím tím ve smyslu populární hudby. Vždycky záleží na štěstí, na pomoci správných lidí ve správný čas. Ale to jsou jen trendy, já miluju tu vášeň, kterou BOY do všeho dávají, ten evropský kontinentální feeling, který už je ve Skandinávii dávno mrtvý. BOY si to všechno zaslouží!

Když už jsme u té produkce, máš na svědomí i spolupráci s Trashcan Darlings na desce Getting Away With Murder, kterou mám skutečně hodně rád. Jak vzpomínáš na tuhle spolupráci a je ti líto, že tahle téměř kultovní kapela už nehraje?

Ha, s Trashcan Darlings jsem se hodně scházel, pařili jsme spolu. Je to fakt vtipná banda pankáčů. Produkovat jim desku bylo spíš jak velikej mejdan, hráli jsme si s nápady. Oni přesně věděli, co chtějí, a tak jsem se prostě jen přidal na party. Bohužel, není to tak dávno, co jim umřel bubeník. Ať odpočívá v pokoji.

V Oslu máš nahrávací studio. Podle čeho si vybíráš, s kým budeš spolupracovat? A máš pocit, že ve studiu jde udělat skvělou nahrávku i s průměrnou kapelou?

Dělal jsem spoustu různorodých projektů. Někdy si lidi vybírají mě, někdy já je. Chtěl jsem studio, které by bylo levné, abych mohl dělat hodně začínajících kapel. Chci, aby dělali dobré nahrávky s malým rozpočtem, to prostě bylo za mého mládí nemožné. Stejně přistupuju ke každé kapele, se kterou pracuju. Chci, aby se bavili, a oni pak všechno udělají mnohem lépe. Nahrávat ve studiu má být zábava, ne práce. A doufám, že budu moct spolupracovat s více kapelami z České republiky. Hrozně jsem si to u vás zamiloval, už jen kvůli BOY a jejich kámošům.