Letošní léto je ve znamení totální pouště. Nikam neutečete. Všechny open airy se mění v mučírnu všemocné hvězdy smrti Jo, řeč je o slunci. Jednou nás tahle životodárná věc, kolem které se všechno točí, spálí na popel. No a utíkat před nemilosrdnými paprsky do klubu taky není vždy nejlepší nápad.
King Gizzard a ten zbytek je úkaz, o kterém se dá psát snad stejně dlouho jako o mimozemských civilizacích, a je dost možné, že jejich domovská planeta není ta modrá (nebo to, co zní zbývá). Tihle šílenci z Austrálie vydali od svého vzniku do roku 2017 celkem třináct alb, která mají všechna delší stopáž než 30 minut. Z toho celkem pět loni. Ale teď už přepínám do nedýchatelného klubu v saských Drážďanech, kde tahle paranormální cháska odehrává svůj takřka nekonečný set, tak aby se naše zbytečnost v téhle galaxii naplnila.
Necelá tisícovka upocených čumílků už přešlapuje z nohy na nohu, ne nutně jejich vlastní. Projektor osvětluje pódium a sedmička Měsíčňanů načíná set snad nejoriginálnější a nejkompaktnější zvukovkou, jakou jsem snad viděl. Máte mě. Projekce pulzuje a uvádí kývající se lidská háďata společně s hypnotizéry do stavu, ve kterém nepotřebují ani dýchat kyslík. V klubu s teplotou vařící vody to ani nejde
První část epopeje z konce vesmíru se skládá povětšinou času z jeho vraždy. To, co se dalo identifikovat, byly prokazatelně písně z jedné z loňských desek Murder of The Universe. Digital Black, Vomit Coffin, The Lord of Lightning, do níž se vpletla hitovka Cellophane. Celkem deset minut bez přestání. Celou tuhle třetinu zakončují Altered Beast I a Alter Me I. Tohle nemůžou být lidé. Ještě než se stačí ulepenci propletení v jedno velká já vzpamatovat a odměnit umělce potleskem, naproti sobě sedící bubenické duo odmrká úvodní tóny, které naznačují průběh druhé části hry. Slip Drifter ukolíbá, aby vás následně Billabong Valley uvedla do stavu, ne nepodobnému hibernaci a jakmile se rozpustíte v galaktické mlhovině, zpět do hmotného těla uvádí kousnutí od Rattlesnake. Tady má většina natrénováno a syčí jak vezír tóny míchá. Dvacetiminutovka ve společnosti duchů na Crumbling Castle a máme za sebou dost náročnou půlku. V těch podmáčených hadrech vlastním potem se to nedá vydržet. Pozornost upadá, společně s vědomím a z představy příjemného kulturního zážitku se stává dehydratující maraton.
Závěrečná třetina začíná invazí songů, které jsou nejspíš z posledních dvou desek a které, jen tak pro zajímavost, vyšly v období říjen až prosinec 2017. Takže se nedivte, že nejsem připravený na identifikaci. Zato jsem připraven zemřít. Všichni přítomní nemají lidskou schránku, hýbou se do bezvětří jak doutnající panáci z papíru. Osvěžení v podobě The River přináší naději v podobě závěrečného tlaku ze strany sedmihlavé supice.
Závěrečný tlak signalizuje absolutní explozi životních funkcí. Tady už musí obětovat i někoho ze svých, jinak to nejde. Stu Mackenzie se opírá o kytaru, kterou má až u krku. Z jazyku mu kape kyselina. Bacha. I robot musí zastavit.
Am I In Heaven? Tak to je správná otázka. Klidně strávím věčnost v továrně na uchošťoury, jen ať tenhle zápas se sebou samým neskončí prodloužením. Neskončil. Tohle bylo jednoznačné. Němečtí sadouši se dožadují děkovačky. Ta nepřichází. Nejspíš museli tihle King Gizzard & Lizard Wizard do nabíječek, aby mohli dál ničit svět tou svojí symfonií rozkladu.
Děkuji za tenhle „měl jsem to sledovat online s nohama v mrazáku“ zážitek a přepínám zpátky do studia.
