Tim Vantol – Burning Desires

Všichni někdy potřebujeme kamaráda, který nás obejme a řekne, že všechno bude v pohodě. Nebo ať se kurva vzpamatujeme, že nám to za to nestojí. Kamaráda, který nám v nejhorších chvílích nabídne gauč a drink, nebo pro nás přijede ve dvě ráno z Brna a neptá se proč. Přesně tímhle kamarádem by byl Tim Vantol, kdyby vám prošel životem. Pevnej bod a jasný světlo uprostřed všech těch každodenních bouří. Letos vydal novou desku Burning Desires.

Ani na svém třetím albu nevybočuje Tim Vantol z cesty, kterou si vytyčil, když vzal někdy v roce 2009 do ruky akustiku a nechal všechny své punkové kapely za zády. Vlastně je to příznačné, ten motiv cesty, odchodu, odpoutání se od minulosti je pro Vantola stěžejní a promítá se výrazně do jeho tvorby. CD Burning Desires by klidně mohlo být přiloženo v každé druhé motivační knize, popisující všechna ta vystoupení z komfortních zón a pohodlných bublin. Jenže Vantol nemá žádné čtyři dohody, je syrový a opravdový, příjemný soused, co tě pozve na BBQ a u sedmého piva, když pošlete se setměním děti spát, začne vyprávět, jakým zlem si prošel. Ani nezáleží, jestli v tom kterém songu použije jen kytaru, nebo se posune až někam k bluegrassu, poselství je vždy jasně dané. Příběhy rovného chlapa. Člověk najednou pochopí, proč Johnny Cash dostával tolik dopisů od trestanců z přeplněných věznic a fotografií od soucitných děvčat. Písničkářské ztotožnění naštěstí funguje i dnes. Přímočařejší Till The End a Lost In The Unknown skvěle doplňuje intimnější Restless a ’67 In Broken White, ale o jednotlivé songy ani tolik nejde. Burning Desires je totiž dokonale fungující celek.

Pamatuju si, když jsem Burning Desires slyšel poprvé a byl jsem v kontextu předcházející desky If We Go Down, We Will Go Together lehce zklamán. S odstupem času cítím, že je to pořád ten samý Tim Vantol, který tu s námi byl vždy. Člověk, který dokáže rozjasnit Lucerna Music Bar před Against Me! A co teprve malé pódium 18. října v Café V lese?