„Nejlepší set Napalm Death, co v Česku odehráli.” nebo „V lepší formě zatím do ČR nepřijeli.” Právě takové deklarace se kolem mě míhaly, zatímco britské legendy extrémního metalu ničily brněnské Sono. Do jaké míry byly pravdivé, nedokážu posoudit – Napalm Death jsem slyšel poprvé a ani jejich sáhodlouhou diskografii nemám v malíku. Stoprocentně ale můžu říct, že Napalm Death jsou stále naprosto relevantní kapela, která naplněný sál rozdrtila s absolutní grácií.
Campaign for musical destruction, na kterou s sebou Napalm Death přizvali další veterány Dropdead a mladší zástupce scény Siberian Meat Grinder a Escuela Grind, se musela ještě před svým začátkem vypořádat se změnou data konání – zdá se ale, že se fanoušci alespoň o to více těšili.
Sono bylo příjemně plné už na Escuela Grind, kteří celý večer otevírali. Jejich nekompromisní a nazlobený grind už sice zvládl propnout nejedno koleno, stále to byla ale jen malá rozcvička před tím, co mělo přijít.
Další z mladších zástupců, velvyslanci medvědího Cara Siberian Meta Grinder, přivezli do Brna energickou směsíci thrash metalu a hardcoru. Našel jsem si fajn místo s výhledem na pódium i první řady, a díky fajn zvuku jsem si užíval jak nekompromisní dikce maskovaného frontmana, tak hravé kytarové vyhrávky. SMG jsem neslyšel poprvé, a jako vždy to byla jednoduše zábava – od nejznámějších pecek až po ty méně ikonické, které se trochu slévají do sebe. Radost dělali i první skokani a do stran se rozlévající kotel.
Vystoupení veteránů hardcorové scény Dropdead bylo podstatně vážnější a oscilovalo mezi velmi surovým projevem během skladeb a emočně silnými apely mimo ně. Bob Otis nebyl možná ve všech skladbách dostatečně slyšet, jeho přítomnost na pódiu se ale přehlédnout nedala. Bičování se mikrofonem a pohazování stojanu vyvolávalo reakce zejména v prvních řadách, kde bylo občas nutné sklonit hlavu, nebo se jen nehýbat a prostě doufat, že nedostanete ránu. Za prvními řadami mezitím vřel moshpit, který nekompromisně poháněly časem osvědčené, a stále stoprocentně relevantní nasrané songy. Dropdead zahráli precizně a nejednoho fanouška rozebrali na součástky.
A jsme ve finále. Napalm Death vtrhli na stage jako bouře, a od první vteřiny zněli perfektně. Super zvuk, extrémní nasazení a enormně natěšené publiku – to vše se velmi rychle propojilo v celek, který měl ohromnou sílu. Napalm Death působili naprosto autenticky, radostně a vůbec ne jako parodie sebe sama, jak by se dalo u podobných kapel po několika dekádách čekat. Mark Greenway neúnavně pobíhal po pódiu a řval jako smyslů zbavený – a to jak milionem poslechů proveřené skladby, tak zářezy z nejnovější, celkem šestnácté desky kapely. V proslovech pak zase nechával vyniknout jinak skryté britské gentlemanství. „Well, they can go fuck themselves quite frankly.”
Napalm Death na mě působili jako mimozemšťané v lidských kostýmech z mužů v černém – po pódiu se pohybovali tak trochu zvláštním způsobem, jako byste zkoušeli někoho, kdo to neumí, naučit, jak se pohybují lidé, a své řemeslo ovládali s až nelidskou přesností. A přestože odehráli opravdu dlouhý set, nepolevili na jedinou vteřinu.
Osobně mi byla na celém večeru hodně sympatická otevřená angažovanost všech kapel – zcela jasnou podporu boje proti rasismu, queerfobii a transfobii vyjádřily v průběhu večera všechny kapely. A některé šly ještě o krok dál. Veganské statementy od Dropdead a prohlášení „Refugees Welcome” od Napalm Death bylo už pro některé návštěvníky očividně příliš a z mnoha míst se po proslovech mezi skladbami ozývalo nespokojené brblání. Já za ně tleskám a mám radost, že se tohle neříká jen na malých scénách mezi zasvěcenými.
