To úterý se v pražském Lucerna Music Baru měli, jako v podstatě každý rok, zastavit v rámci svého turné legendární The Vibrators. Pravda, po odchodu frontmana Knoxe už to zavání takovým tím syndromem Misfits, co moc nejsou Misfits, ale co, dal jsem si tři pivka na zbystření smyslů a vyrazil se mrknout, jaké to bude.
Jelikož letitý souputníci Vibrátorů – U.K. Subs – dorazí až za pár dní, byl výběr předkapel z našich luhů a hájů. Jako první vystoupili Dreadrot a sál zatím rozhodně ve švech nepraskal. Původně našlapaný hardcore kapela vyměnila za takový jakýs takýs rokenrol, ve kterém je nejdominantnější postavou zpěvák Mireček (ex- Flaming Cocks). Jako druhá v pořadí se nachystala česká punková klasika okolo strejdy Hoška – Plexis. To už se dorazivší začali stahovat směrem k pódiu a kapela odpálila set dvěma peckama z nejnovějšího alba Vohul to. Pak došlo samozřejmě i na všechy Rebely, Báry, To a tak dále a je naprosto jasný, že Plexis na takovýto večírek starejch pardálů prostě patří.
Po krátké přestavbě se na projekčním plátně rozsvítilo logo The Vibrators a trio bez nějakých zbytečných průtahů spustilo. Novým mužem u kytary je Darell Bath, který má image narkomana v pokročilém stádiu a s kapelou hrál už v roce 1996, s basou tančí už pár let Pete a za bicíma je poslední mohykán a pamětník starých časů Eddie. Hned asi jako čtvrtá v pořadí zazněla hitovka Whips and Furs následována nemenší klasikou Automatic Lover. Kapela nezapomněla ani na pár kousků ze své zatím poslední řadovky Under the Radar nebo na hymnickou Troops of Tomorrow, kterou kdysi mezi punkáči zpopularizovali i The Exploited. Nevím jak ostatním, ale mě tam prostě ten Knox chyběl. Jasně, Pete je kocour (kdybych byl holka, taky bych ho vojel), ale pro mě to není frontman Vibrators. O vokály se teď dělí tak nějak všichni, i když největší porci jich obstarává právě Pete s Eddiem. U tak trochu z povinnosti podané Baby Baby to bylo možná markantnější než v jiných částech setu, ale občas jsem se prostě nemohl ubránit dojmu, že hlavním důvodem fungování této kapely je existenční zajištění přítomných hudebníků. Ale co, neodsuzuju, nedivím se, že se jim nechce do práce. I když návštěvnost nebyla nijak závratná, což se dalo čekat, atmosféra byla sympatická a vynutila si hned dva přídavky, v nichž mě nejvíc potěšila Amphetamine blue.
Suma sumárum to byla akce jakou jsem očekával. Potkat pár známých tváří, prohodit pár slov a u toho si poslechnout pár hitovek mé oblíbené kapely. A to přece není málo.
