The Unholy Preachers – Fuckin‘ Amen Baby III

The Unholy Preachers završují desetipalcovou trilogii šedou deskou, jejíž dokončení zabralo z patrně rozličných důvodů poměrně dlouhý časový úsek. Ale nutno říci, že počkat si stálo za to. Vše tu dozrálo a každý element rocknrollového soukolí tu šlape jako hodinky.

Vrcholy desky (a vlastně i celého tria desek) spočívají v pomalejších kompozicích. Těmi jsou hymnická Radiation se skvěle vygradovanou stavbou a především pak Lonely Boy, obdařená geniálně chytlavým hlavním motivem. V mých očích možná nejsilnější kompozice, které Unholy Preachers za svou existenci vytvořili. Důstojně jim tu sekunduje dvojice svižných skladeb Revenge Of The Shemale a Fuckin‘ Amen Baby, z nichž ta druhá s velkolepým sborovým refrénem a fůrou kvílících kytarových vyhrávek je více než skvělou tečkou za celou desetipalcovou epopejí.

Celá trilogie jako by dozrávala každou další svou částí a finální part je, popsáno lidovým rčením, tím pravým ořechovým. Zpěv vysekává obhrouble spratkovským projevem jednu sentenci za druhou s nebývalou suverenitou. Unholy Preachers se důstojně zařazují po bok kapelám jako Gluecifer, Electric Frankenstein nebo dalším jménům, která se v devadesátých letech pustila do boje se subkulturní i celospolečenskou anti-rocknrollovou konspirací. Nahrávka má vpravdě velikou produkci, bubny zní monstrózně a posluchač je téměř nonstop atakován spletí kytar, které nesou hlavní rify i kvílí jako z řetězu utržení vyjící vlkodlaci v sólových partech.

Lyricky se Unholy Preachers drží ve svých zajetých kolejích tvorbou Turbonegro okouzleného zvrhlického rocku, proplétající homoerotiku, ironicky vyhrocenou masculinitu s brakově kýčovitou tématikou obecně. To je prostor, kde člověk vždy balancuje na úzké hranici mezi zvrhlickým šarmem a rádoby obscénní trapností. Pánům se tu ovšem daří udržet šarm, který by přenesen do filmové řečí mohl být někde na hranici mezi filmy Russe Mayera a groteskně přehrávaným šklebem padouchů z filmových parodií.