The Retarded Rats – I Hate Chocolate

The Retarded Rats byla kapela, která kdysi na svém demu a první desce čerpala čistě z klasické školy evropského psychobilly. S dalším singlem ale nabrali jiný směr, a s druhou deskou se již plně rozvíjí svou vlastní cestou. Ať už je označí za neo nebo garagesque psychobilly, jedno je jasné – tahle trojice krys umí jít vlastním směrem jak hudebně, tak vlastní prezentací, což je rozhodně příjemný vítr do plachet v době, kdy se slovo psychobilly tak často pojí s nálepkou stagnující, v horším případě umírající scéna.

Když přišel balíček z Killjoy Records, při otevírání jsem doufal, že naleznu právě nový singl The Retarded Rats, moje nadšení z jeho nálezu po chvilce přerušila čirá zvědavost. Obal se zdál být jiný než u ostatních 7‘‘ ze stáje labelu, chyběl i igelitový přebal. Na přední straně upíří karikatury dvou stálých členů kapely svírajících tabulku čokolády a na zadní a uvnitř bookletu už jen fotky rozbalených a zmačkaných alobalových obalů. Při otevření mě hlavně zaráží pohled na desku, a mozkovými kanály pomalu dobloudí ta dávno zapomenutá informace, že tenhle singl vlastně vyšel na bílém flexi disku se zlatým popisem. Navíc se dá jedině ocenit ve velkém natisknuté texty obou songů. Po grafické stránce nádherně vyvedená věc pěkně korespondující s názvem, která s koutky posluchače trochu zacuká.

The Head and The Axe na první straně sice začne na pomalejší notu, ale tempo rychle nabírá a nenechává nikoho pozadu. Kytara se písní rychle prořezavá skrz svým až kosmicky znějícím zvukem, zatímco ji kontrabas v pomalých pasážích podkresluje pomalým krokem a v rychlých částech naprosto zešílí a jeho cvakání nenechává kámen na kameni. Na to celé je skvěle napasován schizofrenní text o v afektu do lebky zatnuté sekery. Tři minuty se s takovou atmosférou a tempem zdají kratší než lusknutí prsty a už je třeba otočit stranu.

Z druhé strany se line oproti první písni daleko jemnější zvuk, žádné prudké změny tempa ani žádná neočekávaná překvapení. Prostě jednoduchá rocknrollová písničková forma od začátku až do konce. Vlastně je tu z kapely cítit nálada prvních nahrávek, akorát zasazená do jejich nového garážového zvuku. Možná se pro to rozhodli záměrně vzhledem k tomu, že text pojednává především o strastech kapelního života a střetu vlastního přístupu a potřeby pokrýt aspoň nějak své výdaje. Nejde přesto jen o to klasické spílání, že lidi nechodí na koncerty a někteří promotéři se snaží oškubat kapely, přestože to nezapomněli zmínit, naopak to zde působí, že autorka vyjadřuje vlastní úzkost z vyjednávání o penězích právě v kontrastu, či přímo v rozporu se svým pohledem na scénu a provoz muziky.