The Restarts – Uprising

The Restarts jsou jednou z těch kapel, jejíž loga na nášivkách jsou již poměrně dlouho evergreenem na standardní punkové akci v české kotlině, hned vedle Exploited a NVÚ, což člověka může někdy podvědomě odrazovat. Zároveň je mám stále nějak podvědomě zařazené mezi „ty nové kapely“ a vlastně až když se nad tím zamyslím, mám je v této složce mozku umístěné už bratru pětadvacet let. Zároveň jsou kapelou, která mě na koncertě vždy dokázala chytnout svou energií a také kapelou, která jasně definuje své politické postoje, které v mnohém souzní s mými. V tomto ohledu The Restarts navazují na své klasické předchůdce a inspirace z osmdesátých let, kdy punk byl prodchnut sociálně kritickými postoji a aktivismem.

Jak čas letí, trochu zaskočen si uvědomuji, že Uprising je již pátou velkou deskou The Restarts, a to bez započtení singlů, splitů a kazet. Čas opravdu běží. The Restarts tu servírují to, co umí na jedničku – naštvaný, ale chytlavý punk, stavící na převážně rychlých tempech skandovacích refrénech a skřehovavém rozzuřeném hlavním zpěvu. Duch punku roku 82 se potkává s hardcorem a doplněn o energický zvuk a cit pro psaní chytlavých písniček působí naprosto odzbrojujícím dojmem. Čas od času kapela i zde zabloudí do ska vod, což je obecně značně tenký let, ale v jejich případě funguje, podobně jako u Subhumans nebo Citizen Fish, jako katalizátor k ještě silnějšímu zvýraznění celkového efektu. Což skvěle dokumentuje skladba Black Dog. Zřejmě nikoliv nadarmo zakotvili pod křídly vydavatelství Pirates Press Records ve stejný moment jako právě zmínění veteráni Subhumans. V mnoha melodiích zpěvu jako bych slyšel odkazy klasických nahrávek Conflict, ovšem provedených s hysterickou nasraností a v současně znějícím zvukovém obalu.

V duchu si kladu otázku, kolik z těch figurek, nosících nášivku či tričko The Restarts někde na koncertě v Modré Vopici nebo třeba Havlíčkově Brodě, pak na sociálních sítích sdílí antiimigrantské a nacionalistické sračky. Pokud takový jsou, nechť si ráčí přečíst text písně A Dark Day In September.

Pro mě je Uprising podobně příjemným překvapením jako nejnovější deska Subhumans.