The OXX – Hole In My Shirt

Obraz první: po Mělníku pobíhá kromě Cirguz a Sour Bitch ještě jedna banda mladých pankáčů, je jim dohromady asi tak patnáct, nahráli neposlouchatelný demo plný protestů proti školní jídelně a teď vyřvávají o svý oblíbený hospodě. Druhý obraz přichází o pár let později, kdy The OXX (žádní volové, je to kolečko – křížek – křížek) vydali poměrně dobrý EP Chocolate Places a hrají v Café Na půl cesty. Je to pořádná divočina, mladistvá energie nacpaná do pop punkových fláků i garážových pecek, které připomínají FIDLAR. Basák má taky na base napsáno „I drink cheap beer, so what fuck you“ a nejde spustit oči ze třináctiletého vystajleného bubeníka mlátícího do kravského zvonu a házejícího rukama jako Travis Barker.

Uplynul další rok a OXX přicházejí s první deskou. A během jejího křtu na Mělníku jsem se do nich definitivně zamiloval. V perfektní atmosféře připomíná trojice mladých fracků Descendents, šlape jim to perfektně, ať už jde o na jejich věk v rámci žánru neuvěřitelnou instrumentální zručnost, skvěle se doplňující vokály či nádherný pózy: basák se nahýbá nad mikrofonem jak jen to jde, během Hole In My Shirt si zpěvák Adam teatrálně roztrhne tričko a mluví takovou tou nablblou rokenrolovou fidlarštinou: ve jedné větě řekne všechno, co je potřeba, ať už je to třeba to, že „tenhle song se prej jmenuje píča“.

Na černém digipacku je deset songů. Většina z nich o tom, jaký to je bejt mladej, naštvanej nebo smutně sebedestrukční. O holkách i o tom, že jim nikdo nebude říkat, co mají dělat. Zpívají anglicky a nemají s tím problém. Texty jsou přímočaré, primitivní, jednoduše upřímné s talentem vychytat dobře znějící slova do refrénu.

Úvodní sklaba In Your Head míří do Kalifornie – chytlavá, hodně melodická garážová věc. Návykovým kořením je roztomile falešné „ááá“ v refrénu. Podobně hitových songů je na desce ještě několik – titulní Hole In My Shirt je úderná punkrocková hymna, která se zažere hluboko do hlavy, a refrén „I donť cry, I’ve got hole in my shirt“ i s tklivým popovým houkáním vám nedá klid, obzvlášť když zrovna unavení a zničení sbíráte vajgly někde mezi davy hezkých lidí okupujícími supermarket.

Mnohem temnější, ale přesto nasládlá je Again. Začíná jenom s kytarou, extáze nastává v pasáži „you give me better world, where I can be your friend, where I can be your boy again“ a láme se s prásknutím do bicích. To je jedna z ukázek zbraní OXX – šikovné, jednoduché nápady. Žádná překombinovanost a snaha hrát něco, na co nemají, spíš maximální využití za čtyřicet let milionkrát omletých punkových postupů.

Je slyšet, co mají tihle ještě neplnoletí kluci rádi – vedle mladých kalifornských garážovek je jejich hudba podbarvená jistou posmutnělostí. Ne nadarmo čelí občas urážkám takzvaných „ortodoxních punks“ (čekám, kdy mi někdo vysvětlí, co to vůbec je), že jsou zasraní emaři. Trochu emo to je, a není to vůbec na škodu – naopak, tyhle přísady dělají z nahrávky originální koktejl.

Třetím rozšklebeným ksichtem jsou hutnější riff připomínající třeba Unholy Preachers – ve skladbách jako z koncertů už delší dobu známá věc Cowboy jsou OXX nejšílenější. Burácející kytary a frackovské: „Hey you cowboy, do you wanna destroy, or do you wanna be a nice boy?“ Naživo naskakuje husí kůže z dvojhlasu v Cunt, má to obyčejný příběh: „Came drunk to school, looked like a fool, I’ve got some questions, I’ve got no answers.“

Nejradši mám závěr alba – emařskou Born To Die s úžasným refrénem, a dobře fungující instrumentální pasáží. Poslední pecka Time To Go Home by s tou basou klidně mohla být v repertoáru Cloud Nothings.

Jestli se něco nepovedlo, tak je to píseň Miles Away – hlavně to intro, které zní jako parodie na London Calling a je dost nudné a zbytečné. Vůbec, občas to s těmi instrumentálními pasážemi a intry OXX přehání – to, co funguje výborně lajv, pak může na desce nudit, vygradované instrumentální části nejsou tak zajímavé, pokud se opakují pořád dokola.

Pořád je to ale úkaz. Česká kapela, která zpívá anglicky, ale přitom má ten nefalšovanej upřímnej feeling a jakéhosi ducha – nemusí si hrát na filozofy a bojovníky proti systému, k tomu, co chtějí říct a z čeho se vyzpívat, jim melodická angličtina bohatě stačí. Těžko říct, jak moc by vybočovali z průměru pro zahraničního posluchače, ale nejen v rámci žánru je nahrávka řemeslně a vůbec zvukově povedená. A přitom jsou ještě tak mladí, co jste dělali vy ve svých sedmnácti letech?