The Oppressed / The Prowlers – Skins’n’Punks Volume 6

Ve světě skinheads existuje jen málo větších jmen. Roddy Moreno vede velšské skins The Oppressed pětatřicátým rokem a samotnému mu už táhne na šedesát. Pohrdá apolitickým alibismem a pod vlajkou SHARP neváhá ukázat, koho na svých koncertech chce a koho ne. Nedělá rozdíl mezi antifašismem a antirasismem – když jsi skinhead, musíš ctít obojí. A dnešní scéna potřebuje kapely, jako jsou The Oppressed, stále víc a víc. Proto jsou tu taky The Prowlers. Monteral sice dělí od Cardiffu přes 5000 km vzdušnou čarou, společným názorům ale vzdálenost nepřekáží. To není jako dojíždět za holkou do Jevíčka. A proto se pod hlavičkou Skins’n’Punks vol. 6 u Aggrobeat Records v kolaboraci s Insurgence Records upekla společná nahrávka The Opressed a The Prowlers.

První polovina patří zkušenějším. The Oppressed desku otevřou peckou Head Kicked In, což je cover od Fleetwood Mac. Lepší než originál, ale The Rezillos jsou The Rezillos, to se na mě nesmíte zlobit. Zvuk je ale skvěle sklepní, i když pěkně čitelný a načuřený. Žádné studio za statisíce, to nechte nějakým pseudoskins s nehoráznými ambicemi. The Oppressed se pak vrhnou do vln tradicionálu v songu Drunken Skinhead, na který navážou písničkou White Flag. Tohle je skladba bez kompromisů, agresivní Oi! punk s jednoduchou vyhrávkou a úderným slovníkem, klasika, ale poprvé s Roddym za mikrofonem. Pak si trošku kopnou do Cockney Rejects v The Greatest Cardiff Rip Off. Následující Cardiff Born je takový neškodný popěvek, ale fotbalová hymna Bluebirds Unite, to je nejsvětlejší moment úplně celé nahrávky. Jako když v London Skinhead Crew vyměníte město, ale náboj zůstává. Kapela se v ní vyjadřuje ke změně klubových barev a loga Cardiff City FC, což se netoleruje! Posledním songem je cover Sharp Anthem od indonéských The Bois. Skvělá věc na závěr poloviny celé desky.

Z celkového pohledu má těhle sedm songů šťávu, a i když se hlavně The Greatest Cardiff Rip Off dá považovat za zbytečnou vatu, rozhodně se nejedná o nudný zářez v diskografii The Oppressed.

The Prowlers ale také nejsou žádní začátečníci, hrají od roku 1999 a vloni se poprvé ukázali v České republice, kde je přivítal natřískaný Buben. Svou dávku songů otevřou písní Revenge a hned je jasné, že na nahrávce sází na pomalejší tempo, kde agresivita ustupuje atmosféře. Za mě super. A zatímco The Oppresed si drží stopáž jednotlivých songů kolem dvou minut, The Prowlers se nebojí jít na dvojnásobek. Jejich písničky působí propracovaně, ale úplně jsem si neoblíbil hlas zpěváka Sylvaina. Jenže možná je to právě jeho hlas, který dělá z pijácké We’re Here To Drink Your Beer písničku ještě pijáčtější. Skvělý je i následující cover Antifascist Skin od Pöblers United, ale v tomhle případě je to především písničkou samotnou. Pokud pominu druhý cover, kterým je Urban Soldiers od The Oppressed, je nejtvrdší skladbou z dílny The Prowlers Made On The Streets a přeci jen v téhle rovině trochu kulhají. Závěrečná My Vote je pak už víceméně do počtu.

Nejen z úcty mě víc baví The Oppressed. I když jsou o generaci starší, dávají do všeho víc energie, syrovosti. V pomalejších věcech jsou The Prowlers fantastičtí, v těch nakopnutějších ale tuctoví a jejich příspěvky na desce mají kvalitou sestupující tendenci. I přes tyto drobné výhrady je nahrávka s podtitulem The SHARP Connection skvělou volbou pro každého, kdo miluje vše, co dělá skinheadství skinheadstvím ze staré školy.