Ex-toxikoman, hoteliér, degustátor sýrů a lamač srdcí v jedné osobě, Pete Doherty, a jeho Libertines v Lucerně naservírovali čerstvou show bez pozlátka a přetvářky. Sice jedou výroční turné ke dvacet let starému albu Up The Bracket, Pete třeba trochu přibral a zklidnil se (dorazil i jeho husky), ovšem neztratili ani špetku ze svého drzého kouzla. Chemie v kapele – a především ta mezi Petem a Carlem – pořád dokonale funguje. Jejich koncerty jsou stále koktejlem divoké hudební rozevlátosti a upřímné radosti z hraní.
Zatímco se chystám vychválit The Libertines, o předkapele se tentokrát vůbec nemá cenu bavit. Velmi chladné a odpudivé cosi s názvem Ramona Flowers znělo od prvních tónů prvního songu naprosto odcizeně a mnozí z přítomných, včetně mě, naprosto nepochopili, jak může taková elektro-koupalištní blbost se slizounským zpěvákem předskakovat někomu tak srdcovému, jako jsou právě Doherty a spol. Rádio do bazénu a rychle na ně zapomenout.
Úvodem k setu The Libertines budiž z repráků se linoucí pulpfictionovská hitovka Jungle Boogie od party Kool & The Gang. Zničehonic se objevují. Distingovaný a klidný basák John. Vždy pozitivní a do teplákovky oblečený bubeník Gary. Klukovsky rozpustilý a roztěkaný Carl. A nakonec Pete, působící vyrovnaněji než dříve, civilně obyčejný.
Deska Up The Bracket slaví dvacet let. To je důvod k jejímu kompletnímu přehrání naživo. Jak je tento přístup u některých kapel extrémně vyčerpávající a otravný, tak u Libertines nám přišlo, jako bychom jejich první oficiální studiovku slyšeli poprvé a byli z ní podobně nadšení jako tenkrát. Songy svižné i pomalé ubíhaly přirozeně a stupňovaly euforii nadšeného davu vyprodané Lucerny. Po dlouhé době jsem zaslechl publikum zpívat s kapelou. I přes tolik excesů a potyček, drogových výletů a výčitek fungují vazby mezi členy dokonale, pořád jim věříte jejich přístup a postoje, jsou to ti autentičtí Boys In The Band.
Dvanáct zářezů Up The Bracket uplynulo jako voda v Temži, nastal čas krátké pauzy. Po ní ještě deset skladeb, opustivších svazující pořadí alba. Mejdan, hitovky. Gary je bez trička od některého z prvních songů. Pete se sice očividně zklidnil, zato u Carla bych sázel na to, že si před hraním dal nakopávací dobrotu. Po těch letech prostě poznáte, jestli je v pódiové performanci „jen“ nadšení z hraní nebo i trocha omamné magie. John rozšlapal jakýsi bordel, asi citrón z hozeného kelímku. Nakonec i jeho rozhýbala energie v sále malé Lucerny a začal nenápadně poskakovat.
Rozdováděný Carl zasedl k piánu na dojemnou You’re My Waterloo. Vzápětí se ale opět jal pochodovat po pódiu s mikrofonem v ruce při Dohertyho zpovědi What Katie Did. Bolestivě romantická je i feťácká etuda Music When The Lights Go Out. Ze studiové nahrávky místy běhá mráz po zádech, naživo je to ovšem ještě hlubší zážitek. Při pasáži s hospodami, kluby, drogami a vanami je člověku až nepříjemně. Vidíte před sebou ty nekonečné mejdany, legraci, která se ale překlápí v odporné kocoviny a šílené dojezdy na hotelových pokojích, vany plné špinavé vody a zahozeného oblečení…
Cílová rovinka koncertu s trojicí songů. Nostalgické postesknutí What Became Of The Likely Lads, lítostivá Can’t Stand Me Now a rozjařená Don’t Look Back Into The Sun. Stagediving nezůstal jen u publika, skočila si i kapela. Lucerna tone ve vybuchující záři a ohlušujícím potlesku.
