The Gaslight Anthem – Handwritten

Chladný Atlantik bičuje den co den skalnaté pobřeží New Jersey na východním pobřeží USA. A právě odsud pochází indie-punková parta The Gaslight Anthem. Tahle čtveřice uličníků v sobě má něco z Bouncing Souls, něco ze Springsteena, a snad právě ten studený vítr z oceánu jim vehnal do srdcí přehnané množství smutku. Před rokem vyrazila dech publiku na Prague City Festivalu a teď se hlásí s deskou Handwritten.

Album otevře neskutečně povedená pecka s názvem 45 následovaná titulní Handwritten. Oba tyto songy jsou protkány jemnou nostalgií a prapodivnou bolestí. Oběma písničkám to ale vyhovuje a tvoří parádní start celé desky. Here Comes My Man opět těží z melancholie a patetičnosti, jenže proboha, těmhle klukům to tak sedne. Věříte jim každý slovo. Dokonce i v té rozchodové Mulholland Drive, no a paradoxně je z toho nejlepší song alba. Pánové se s kytarami vyloženě mazlí, pomalejší aranže jim jdou od srdce pod ruku. Občas okoření muziku foukačkou, jako v Keepsake, a tím se nebojí sklouznout k folku s mandolínou. Celé album není tolik přímočaré jako třeba The ‘59 Sound z roku 2008 a to mu rozhodně přičítám k dobru.

Citlivější Too Much Blood a rychlejší Howl posunují desku k Biloxi Parish s povedenou kytarovou linkou. Písničku o lásce následuje Desire – písnička o nenaplněné lásce a pak Mae – o vzpomínkách na lásku na střední. Já vím, ty city z téhle desky přímo kapou a člověk si musí dávat sakra pozor, aby nezůstal ulepenej. Jenže přichází geniální National Anthem. Komorní vyznání, o tom jak se časy mění. Písnička, která mi svým textem dlouho ležela v blahé paměti. Následující Blue Dahlia tahá pak desku ještě o chlup výš a dává naději všem, že najdou své spřízněné duše. Navíc je pojmenována po mém oblíbeném filmu s Veronicou Lake v hlavní roli a svým textem na ni mírně odkazuje.

The Gaslight Anthem si touhle deskou vyšlapali cestičku do srdcí náctiletých milenců a deprimovaných třicátníků. A tím, že mám nakročeno do té druhé skupiny, si můžu omlouvat vysoké bodové hodnocení.