The Estranged – The Estranged

Portlandští The Estranged jsou zpět se svou třetí řadovou deskou, vydanou cca šest let po té, co rozčeřili vody podzemního punku svým debutem a postavili se v podstatě na čelo vlny, obracející se ve svých inspiracích k temným post punkovým a death rockovým záležitostem z pozdních sedmdesátých a raných osmdesátých let.

Devítipísňová kolekce je o poznání vyklidněnější než předchozí desky a mnohem více si pohrává s atmosférou a pestrostí aranží oproti přímočarosti starších desek. Tento rozdíl vyplouvá ještě okázaleji na povrch v konfrontaci se souběžně vydanou kolekcí raných singlových nahrávek. Ale to, že je deska klidnější a celkovým pocitem tak nějak britštější, což je také velkou měrou dílem zpěvu, neznamená, že by jakkoliv ztratila na síle a i nadále dokáže posluchače atakovat tou nejúčinnější zbraní této portlandské čtveřice. Tou je cit pro abnormálně silné kytarové nápady a umění navodit podmanivou melancholickou náladu, jež si dokáže posluchače omotat kolem prstu. Ačkoliv na mě předem publikované ochutnávky působily tak nějak rozpačitě, poslech alba celého mi připravil o to příjemnější a intenzivnější zážitek.

Třetí album The Estranged je zkrátka a dobře skvělé a nadmíru výrazné, což o poznání více vyzní z vinylových drážek, pro které je tento typ muziky jako vyšitý. Není to již pouze a bubnech, kytaře a base, ty doplňují nenápadné, ale o to podmanivější klávesové linky, vazby, sem tam i nějaké ženské doprovodné vokály, dávající celku nový a do hloubky jdoucí rozměr. Přesně to mě tu dostává a třeba čtvrtá Languid Sky i pátá Mark Of Sin jsou pro mě jedny z nejpodmanivějších písní, dostoupivších mému sluchu v posledních letech.

Ano, jak jsem již podotkl, The Estranged jsou tu o poznání více britští než portlandští, jsou tu více Echo and The Bunnymen než Wipers, ale jsou i nadále stejně silní ve svém hitmakerství a tato deska, pokud by vyšla o nějaké ty tři dekády zpět, by byla asi klasickým klenotem subžánru. Takhle bude „pouze“ klenotem žánrového revivalu.