The Dreadnoughts – Polka’s Not Dead

Co vám říká polka? Pomalu vymírající žánr, který se už drží pouze někde na vesnických zábavách? Tak s touhle představou se rychle rozlučte! Kanadská folkpunková parta The Dreadnoughts vás na svém novém albu přesvědčí o opaku, drží se totiž hesla Polka’s Not Dead.

S The Dreadnoughts už jste mohli mít tu čest na podiích některých českých klubů nebo na stage letošního ročníku festivalu Mighty Sounds. Nicméně, pro ty, kteří to štěstí neměli, nebude na škodu něco kapelní historie. The Dreadnoughts se dávají dohromady v té nejzaplivanější části Vancouveru v roce 2006. Se svým energickým punkrockem okořeněným o housle, mandolínu, někdy i flétnu, banjo, klavír či harmoniku, začínají jako předkapela svých známějších krajanů The Real McKenzies. Za čtyři roky neustálého koncertování vydávají dvě úspěšná alba, víc než dobře se dostávají do povědomí lidí a letos na konci září křtí své třetí album nazvané Polka’s Not Dead.

Jejich nová nahrávka je, stejně jako obě předchozí, nabitá východními rytmy, opileckými popěvky a syrovou energií streetpunku. Jestliže je „dreadnought“ označení pro bitevní loď a po přeložení do češtiny znamená „neohrožený“, nemohli si pro kapelu vybrat výstižnější název. Polka’s Not Dead je jako neřízená plavba na opilém korábu a začíná výborně zvoleným otvírákem Cider Road, kde The Dreadnoughts sice neobjevují Ameriku, ale potvrzují, jak skvěle funguje spojení rychlého punkrocku a folku. Jak už ale avizuje název alba, na rozdíl od předešlých desek, kde převládal celticpunk, tentokrát na palubě začíná přebírat kormidlo polka a cikánské rytmy. Např. song Sleep Is For The Weak bych spíše přirovnala ke kapele Gogol Bordello, než třeba Flogging Molly.

Během plavby také zazní óda na francouzsko-kanadské jídlo Poutine nebo cover tradičního working songuRandy Dandy-Oh, který si kdysi námořníci prozpěvovali při práci. Tady, podobně jako v písni Eliza Leez předchozího alba, The Dreadnoughts ukazují, že chorály jsou jednou z jejich nejsilnějších zbraní. Na druhou stranu nezůstávají pozadu ani v instrumentálkách, které se na album vešly hned tři. Dvě z nich – Za Smierc Przyjaciela (Za smrt přítele) a Clavdia’s Waltz – si dovedu snadno představit v soundtracku nějakého historického filmu. Jedná se ale o písně bez špetky punkrocku, což samozřejmě nemusí vyhovovat každému, a pro někoho můžou naopak platit za nejslabší místa alba. Co se ale mě osobně týče, slabiny ani hluchá místa na desce nenacházím. Je vyvážená, pestrá a krásně odsejpá.

The Dreadnoughts jsou i na své třetí desce stále věrní svému jménu, ale zároveň svou tvorbu posouvají dál. Proto jsem ráda, že nemůžu říct, že by se na Polka’s Not Dead vraceli sami k sobě víc, než bývá zdrávo. Tahle kapela je jasným důkazem toho, že klape nejenom mix punkrocku a irských lidových melodií, ale že i z tradiční polky se dá v punkové muzice výborně těžit.