The Death Set – King Babies

The Death Set pro mě byli donedávna naprosto neznámým jménem, a ač by asi vůbec nebyli rádi a absolutně se to neslučuje s tím, co jejich muzika zosobňuje, byli jednou z těch kapel, které se vyrojily z všedního zabíjení času na internetu. Na doraz jdoucí agresivita a živelnost v kontrastu s nudou a nesmyslnou bezprizorností. A v tomhle momentu se zjevila skladba We Are Going Anywhere Man.

Chytlavá, indie rockem smrdící, přesto vpravdě punková kytarovka líznutá jednoduchou a pouze decentní elektronikou plnící spíš funkci backvokálů a halekaček. Dva zpěváci, kteří předvádějí něco, co připomíná Beastie Boys a jiný oldskůlový bílý rap. A ten refrén je chytlavost se sílou nejdrásavějších punkových sloganů. Vítr vonící moshingem stejně jako taneční párty pecka. Odtud je kousek k temnější, pravěce tvrdší a hořlavější vypalovačce Slap Slap Pound Up Down Snap a desce Michael Poiccard.

Na ní se mísila místy až přehnaně vlezlá popovost s duchem devadesátkových pop punkových středoškolských hymen s drzou hardcore jiskrou kluků v roztrhaných tričkách bez peněz, opovrhujících halovými koncerty nebo rockovou nabubřelostí. Ani chvíli vás nenechali na pochybách, že to s tím, že tahle společnost jim může políbit prdel, myslí docela vážně. I Wanna Také This Tape and Blow Up Your Fucking Stereo.

Některé skladby a vůbec atmosféra desky byla pokapaná slzami pro tragicky zesnulého parťáka a kamaráda Beaua Velasca, kterého našli bezvládného v roce 2009 v newyorském studiu. Death Set jsou Australani a poměrně nenápadní kluci – společně s Velascem kapelu zakládal dosavadní frontman Johnny Siera, skromně působící kluk hobitího vzezření, poskakující s kytarou, zpívající, rapující a mixující elektronické podmazy. K sobě má nyní navíc ještě dva – kytaristu a druhého frontmana a bubeníka.

Death Set jsou čistě klubová záležitost. Co klubová, o jejich koncertech kolují legendy. Nebudu první, kdo to v souvislosti s Death Set používá, ale nejvíce to vystihuje slovo guerilla. Anarchické a nahodilé vystupování, obsazení místa, kde nikdo naprosto nečeká, co se na něj žene. Zbourat klub, odpálit bar s lidmi namačkanými těsně na sebe stojící kapele tváří v tvář a přepadávající přes odposlechy. Nemusí to být zrovna rokenrol, ale o tomhle jsou koncerty. Koho zajímá vystoupení, na které se dívá z deseti metrů zpoza zábran, přinejlepším ještě zírá přes les nehybných rukou se zářícími telefony?

Letošní EP King Babies nepřináší nic vyloženě nového. Kratičká a celkem úderná nahrávka. Čtyři věci. Zlověstně gradující, taneční, k poskakování nutící skladba Lite The Fuse může živě fungovat jako nabádání k teroristickému útoku na klub. V refrénu se zvrhává v kytarovou řežbu, a hned následující flák Think Shank je rovnou hardcoreovou řeží, s oním uměním vlezlého refrénu a spíš atmosférickou elektronikou. Ta je občas primitivně přesná, chtělo by se říct digitální. Daly by se v ní sledovat třeba i new wave odkazy, nicméně čekal bych na novince výraznější spojování elektroniky s kytarami. I následující dvě skladby se nesou v duchu toho, co přinesli Death Set už dřív. Pro mě osobně vítězí závěrečná, paradoxně letně a uvolněně působící, přesto divoká a zvířecí skladba The Enemy. Na každý pád hodně výrazná věc s přitažlivě jednoduchým popěvkem, která se z hlavy dostává těžko.

Stereo doutná, ale vydrželo to. King Babies je krátké EP, šelma, která si trochu obrousila zuby, ale nohu ti pořád bez problémů ukousne. A nejspíš se vrátí s dlouhohrající deskou.