The Creepshow – They All Fall Down

Rok 2010 byl na zajímavé desky docela bohatý, a jedním z kousků, na který jsem byl zvědavý, byli noví The Creepshow. Už je to nějaký ten pátek (konkrétně rok 2006, díky Adame), kdy se mi do ruky dostala jejich první řadovka Sell Your Soul. Totálně mě dostal zvuk Hammondek, ženský zpěv a hit Cherry Hill. Druhá deska pak byla pro mě velikým zklamáním, původní zpěvačku Hellcat vystřídala její ségra Sarah, a i když svoje party zvládá o něco líp, nebylo to ono. I přes to, že jít v Čechách na jejich koncert, už není, vzhledem k frekvenci a složení publika, žádnej svátek, na novou desku jsem se těšil.

Desku otevírá jako tradičně Intro s názvem The Sermon (tentokráte část třetí), kterou následuje svižná pecka Get What’s Coming. Wow, no začíná to dobře, Reverend McGinty mačká klávesy jak o život a celá kapela si dává parádní vokály v refrénu. To vlastně i v následující Someday i titulní They All Fall Down.

Jako vrchol desky bych vypíchnul pomalejší Sleep Tight. To je prostě soundtrack z Pomády jak vyšitej (jen s trošku morbidnějším textem :) A taky našláplá Keep Dreaming, kde Sarah svým drzým zpěvem strhává veškerou pozornost na sebe. Další song Hellbound zas potěší dechovou sekcí a mužským zpěvem, který je příjemnou změnou. Poslední Road To Nowhere je pak příjemnou tečkou. Stopáž je pak natažená skoro o dalších deset minut čekáním na zbytečné outro.

Deska má jedno zásadní plus a tím je, že neobsahuje žádnou vatu. Žádný song mě nedonutí vstát a přesunout jehlu gramofonu na další zářez. Nabízí se mi srovnání s Horrorpops, který fakt miluju, ale překvapivě The Creepshow vycházejí jako vítězové (taky i díky živelným show. Kdo byl v roce 2005 ve Futuru, jistě si vzpomene na k uzoufání nudné Horrorpops). Sarah zpívá skvěle (což dokazuje i na svých perfektních sólových albech) a aranže dělají z celé desky hit za hitem. Oči pak upoutá obal, zpěvaččin levej hák stojí zato. Přesto však mi srovnání s jejich debutem nedovoluje jít na vyšší hodnocení.