Málokdy se stane, aby do Čech zamířila moje oblíbená kapela. Proto, když se profláklo, že v Popocafépetlu budou hrát The Baboon Show, nemohl jsem dospat, neboť songy téhlé švédské punkrockové úderky už pár let nechybí na žádném z domácích mejdanů.
Čuch na jednoduché, energické a chytlavé pecky, kousavé poselství v textech a koncertní šílenství, to je pověst, jaká Baboon Show předcházela a to, co člověk cítil už jenom z desek. Člověk míní, chorá mysl mění, a tak jsem dorazil do Prahy s očekáváním dobrého koncertu, takového, který si užijete, dáte si pivo na baru a jdete domů s plakátem, možná deskou a s tím, že jste je teda konečně viděli.
Tuhle iluzi rozbili Baboon Show hned s příchodem na pódium. Jestli někdo přišel stát jako studený čumák a poslouchat soundtrack ke čtvrtečnímu chlastání, tak směs, která s prvními tóny vybuchla, ho musela nakopat do zadku. Zpěvačka Cecilia okamžitě začala zpívat prvním řadám do ksichtu a navzdory pokročilému měsíci těhotenství lítala po pódiu tak, že marně vzpomínám, kdy jsem viděl takhle živelné vystoupení.
Muzika šlapala perfektně, ale především se jak od drsně vypadajícího kytaristy, šíleného bubeníka, krásné basačky nebo zpěvačky šířila obrovská vlna energie, která brzy už tak dusný a celkem slušně zaplněný klub, změnila v saunu a moře potu. Zpěvačka se natřásá před publikem, naklání se do něj, najednou stojí na bicích, bubeník zpívá a ona mlátí do činelu, kytarista vazbí a rozjíždí sólo, a když nikdo nehraje, tak se aspoň zpoza bicích šklebí dlouhovlasý šílenec s kapitánskou čepicí na hlavě a řevem burcuje dav.
Kromě těch největších pecek jako Faster Faster Harder Harder nebo It’s a Sin došlo spíš na věci z dvou posledních desek. A ony i ty míň zažité věci z nového alba People’s Republic of The Baboon Show Formerly Known as Sweden fungovaly naživo skvěle, jako třeba jednoduchý popěvek v songu Fire Over Stockholm City nebo hned úvodní Queen of the Dagger. Zběsilé punkové vypalovačky střídaly hity jako This Is How Your Story Ends nebo pecky, které mi na desce připadají jako odrhovačky, ale naživo se nemůžu nabažit hardrockového riffu a mocného refrénu v Heidi Heidi Ho Ho.
Možná, že by si někdo mohl stěžovat, že nezahráli osobitou předělávku There is a Light That Never Goes Out nebo (Good at) Languagea jiné pecky, kterých mají Baboon Show narvaný repertoár, ale ta úžasná energie, která vrcholila na závěr a strhla celý klub ke zpěvu You’ve Got a Problem Without Knowing It. A přídavek, v němž zazněl cover Mongoloida a s posledních sil se fascinovaný a žíznivý kotel vzedmul, když se z pódia valila smršť v podobě Boredom Boredom Go Away, nenechal nikoho na pochybách, že tohle bylo něco výjimečného. Navíc – naživo zní hlas stejně jako na desce jenom, když zpívá Lemmy, nebo Cecilia z Baboon Show.
Odcházím na afterparty s pocitem, že to byl možná vůbec nejlepší koncert, jaký jsem kdy viděl a že netuším, co o tom psát, protože (a budu se opakovat), když jste tam nebyli, těžko si představíte oheň, jaký v malém pražském klubu té horké dubnové noci vzplál.
