Mezitím, co jsme po páté hodině parkovali u areálu, který se rozléhal na úpatí krásných Orlických hor, právě doznívaly poslední skladby ze setu pražské kapely Prague Conspiracy. A protože si JamRock pro návštěvníky připravil pódia hned dvě, o pár metrů vedle se už na o něco větší stage chystala Vypsaná Fixa. Lidí v areálu už tou dobou nebylo vůbec málo a tak spolu s moderátorem festu Pavlem Andělem přivítali kapelu hlasitými ovacemi. O dobrou náladu nebyla v publiku nouze, stejně tak jako na pódiu, kde se pardubická kapela v čele s věčně usměvavým Mardim pustila do hraní. A i když vás třeba jejich hudba úplně neoslovuje, jedno se Fixe upřít nedá – výborně zvládnutá spolupráce s publikem. Kytarista a zpěvák Márdi na sebe strhává veškerou pozornost a jeho průpovídky mezi songy lidi jednoduše baví. A i když třeba není až takový vypravěč jako Xavier Baumaxa, kterému věnoval jeden song, zvládá práci frontmana na jedničku. Když se vystoupení Fixy chýlilo ke konci, začala se ozývat hudba z vedlejší stage a přehlušovala tak poslední přídavek – mezi fanoušky notoricky známou 1982. Na jednu stranu je sice fakt, že na festivalu zrovna nepotěší, když vám trvá čtvrt hodiny, než přejdete od jedné stage ke druhé, ale ani druhý extrém – pódia moc blízko u sebe – nedělá zrovna dobrotu. Vydali jsme se tak těch pár kroků vedle, abychom zjistili, čí muzika to vlastně rušila Fixu, a kdo že to vůbec hraje před The Adicts, kvůli kterým jsme přijeli. Věřte tomu, nebo ne, do line-upu před legendu jako jsou Monkey a spol. se dostala hvězdička z televizní soutěže… a tak jsme se radši než na Báru Zemanovou, šli podívat po areálu.
Areál působil příjemně – všude spousta stánků, jak s oblečením, merchem, občerstvením, tak gambrihnus stany, kavárnou ve tvaru konvice, Jack Daniels stanem, čajovnou nebo malou helikoptérou, ve které jste se za 500 mohli proletět po okolí. Tu možnost jsme sice nevyužili, ale nevěřím tomu, že by se ten zážitek mohl srovnávat s vystoupením The Adicts, kteří za melodie z Mechanického pomeranče a následně Ódy na radost vyběhli celí v bílém na pódium. Jako poslední se na place objevil zpěvák Monkey v pestrobarevném ohozu, který ani po 35 letech neprožrali moli, a spustili Joker in the Pack. The Adicts jsou jednou z těch kapel, co mají nabitý arsenál songy, které na koncertě prostě musí zahrát, takže dopředu tušíte, co asi zazní. Když už je vidíte poněkolikáté, nepřekvapí vás, že se při songuTango Monkey objeví s deštníkem nebo že se přiYou’ll Never Walk Alone do publika rozletí nafukovací míče, ale co je hlavní – ani vás to neomrzí. Já osobně jsem byla zvědavá, jestli zahrajou i kousky z poslední desky a dočkala jsem se hned dvakrát. Jednou to byla Spank Me Baby a druhá pak titulní Life Goes On, při níž se Monkey vyřádil s tamburínou. Kromě vlastních skladeb The Adicts spustili např. i Dancing in the Rain nebo kousek rock’n’rollové klasiky Be Bop A Lula, kterou pro změnu okořenila Monkeyho nafukovací paruka ve stylu Elvis Presley. Když pak na zem dopadly poslední konfety, kapela již tradičně ukončila svoji kabaretní show jedním z jejich nejznámějších songů Bad Boy.
Hned po přídavku The Adicts jsme se vydali na druhou stage, kde už hrála další, tentokrát česká, legenda – SPS. Kapela, která letos vydala svou osmou desku, nikdy vyloženě nezklame, a její fanoušci také ví, že se vždycky dočkají klasik typu Máma nebo Ruská. Vtipná situace nastala, když jsme chtěli jít SPS fotit zpod pódia. Plešatými pány od security nám totiž bylo sděleno, že se může fotit pouze při prvních třech písničkách. Že jsme to, pokud jsme chtěli vidět celé Adicts, nemohli stihnout, už je ale nezajímalo – stejně jako už nikdo neřešil fakt, že můžeme ze stejné vzdálenosti a stejně dobře fotit i z první řady. Opatření festivalu ohledně focení pak působilo docela úsměvně.
Po SPS spustila další kapela se zkratkou v názvu – UDG -, ale to jsme se radši odebrali do auta zkontrolovat zásoby vína. Vrátili jsme se až na další vystupující Berserk Bastards z Norska – partičku námořníků – ostatně podívejte se na fotky! Harmonikář, jak kdyby vypadl z přímořského přístavu, stejně tak i houslista a hráč na španělku, kteří měli temperamentu na rozdávání! Cikánské rytmy doplňovaly a dodávaly jim rockový nádech elektrická kytara, basa a klávesy – to vše pod přísným velením zpěvákova nabroušeného chrapláku. Frontman kapely se navíc kromě zmíněného hlasu mohl chlubit i pěknou pivní cejchou. :-) Ostatně ani po celou dobu koncertu nedal pivo z ruky. Dokonce když prý přijel do studia Sono míchat nahrávky, vezl si s sebou i kufr jamajského rumu. Uvidíme, co z toho vyleze, přípravy nové desky jsou prý v plném proudu! Každopádně mi bylo ctí zúčastnit se téhle plavby, protože Berserk Bastards byli rozhodně příjemné překvapení! Pak už pro nás festival, co se hudební produkce týče, končil, a začali jsme se věnovat jiným festivalovým zábavám.
I když se jednalo o větší festival, nemačkali jsme se v žádných frontách, a celkově na místě vládla pohodová atmosféra. A tak díky příjemnému prostředí a až na drobnosti také podařené organizaci JamRock festivalu, jsme se i po těch pár shlédnutých kapelách vraceli druhý den domů s tím, že nám těch 350 kiláků stálo za to.
Fotoreport od Jirky najdete zde.
