Při psaní tohohle reportu mi bez přestání hrály pecky od nové kapely Jacka Dalrympla (One Man Army, Swingin‘ Utters, Re-Volts, Dead To Me) ToyGuitar. Možná by bylo na místě upřesnit, že ToyGuitar lze brát jako novou kapelu, ale dalo by se říci, že jsou to jen zreinkarnovaní a pozměnění One Man Army. Jackieho rukopis se prostě pozná hned. Ale zpět na začátek a pěkně popořadě.
Nedělní večer, menší redakční sraz v restauraci klášterního pivovaru na Strahově a následná cesta na kopec. Před tím, než člověk zalezl do klubu 007, se zastavil, aby se mrknul na původní nápis na zdi, který byl odhalen a bohužel zase zmizí pod vrstvou omítky. U vstupu jsem se trochu zarazil, měl jsem rezervovaný lístek, ale bylo mi oznámeno, že dnes se rezervačky neřeší. To znamená jediné – menší účast, než jaká by na tak parádním koncertním mejdanu měla být. Přišli jsme akorát načas, ToyGuitar už měli nazvučeno a pustili se do svého setu. A ukázali, že jsou pro fanoušky všech Jackieho projektů a kapel ideální volbou a extrémně návykovou záležitostí. Usadili nás na zadek – totálně. V rychlosti by stačilo říct – hodně garáže, dost punku, místy až krásně odlehčené surfové momenty, je to lehké a dobře poslouchatelné, ale kvalitní, letní jako blázen, sympaticky agresivní a šíleně srdcařské, s ďábelským drivem a vymakanými melodiemi. Jack je prostě hlavička, chytrej parchant, kterej ví, jak se dělá dobrá muzika. Už během koncertu jsem si vyhlédl osobní hity, i přesto, že jsem ToyGuitar neměl ještě zdaleka nějak dobře naposlouchané. Oni vlastně nemají jediný slabší song, a za krátkou dobu existence stihli vydat jedno eponymní EP a teď je aktuální LP s názvem In This Mess. Až zoufale roztoužený a upřímný rock’n’roll.
Kapela zvládla svůj energický set s přehledem, je vidět, že v ní působí zkušení hudebníci. Pokud ToyGuitar neznáte, pro začátek si pusťte třeba návykové fláky When It Was Over, Human Hyenas, Static Attraction, Sliver Of Sun, Shoot The Piano Player nebo She’s An Alarm – název tohoto songu naprosto jasně odkazuje k poslednímu EP One Man Army, které už mimochodem znělo spíše jako tvorba ToyGuitar. Závěrem lze říci, že pokud vás kapela chytne naživo a po koncertě máte silnou chuť a možnost si na následné afterparty na bytě rovnou poslechnout fungl nově zakoupený vinyl, je to zjevně znamení hudební kvality.
Po příjemném překvapení byla na řadě osvědčená klasika. Před dvěma lety na Mighty Sounds mě set legendárních Swingin‘ Utters sice nijak extrémně nerozsekal, a vztekal jsem se nad chováním pana zpěváka, ale tentokrát byl veškerý hejt pryč. Parádní atmosféra Sedmičky, standardně výborné nazvučení a malý prostor udělaly svoje a Utters se snažili, mělo to úroveň. Také stručně řečeno – vtipné, s nápadem a dlouholetou tradicí, zkušenými hudebníky. Naprosto profesionální, typická srdcovka. Jedinou chybičkou byl hlas zpěváka, který se postupně vytratil, ale někdy se prostě stává, že hlasivky vypoví a se zdravotním stavem už pak nic nenaděláte. Ani „vyřvanost“ zpěváka ale nezkazila můj zážitek. Swingin‘ Utters nasázeli méně známé songy, ale i pecky, jako Pills And Smoke, Brains, klasicky ke vzteku šéfové nezahráli I Need Feedback, zato dali Brand New Lungs. Mě naštvalo, že opět nezahráli šílenou Bent Collector Of 1000 Limbs, ale dočkal jsem se úderného fláku The Librarians Are Hiding Something. Swingin‘ Utters je zbytečné nějak rýpavě škatulkovat, je to slunná Kalifornie, punk, je to rock, country, folk… Osobitý a vražedně vymakaný mix, který chytne za srdce a už nikdy nepustí. Sečteno a podrženo, Sedmička zažila další z nekonečné řady nezapomenutelných hudebních masakrů.
Kdo nebyl, prohloupil – vím, že v neděli to každému nevyjde a škola nebo práce nepočká, ale troufám si říci, že koncert ToyGuitar a Swingin‘ Utters stál za nějaké to volno, odpornou kocovinu nebo i menší průser u šéfů nebo vyučujících. Protože kdo o scéně moc kecá, nemůže ji naplno žít.
Za fotku děkujeme Vojtovi Florianovi, celý fotoreport najdete tady.
