Mám rád tajemný věci, o tom žádná. A tohle je vlastně tajemný až na půdu. V podstatě nula informací, jen přebal, údajné místo původu a skvělá hudba. Nic víc. Na druhou stranu, co vlastně člověk potřebuje? V současném informačním přetlaku, a mnohdy i protlaku, může být něco takového prostě nádherným zpestřením. Můžeme to tedy shrnout tak, že švédská emo indie kapela Terminal Irony vydala na konci listopadu v digitální podobě s/t album. Konec hlášení, víc toho není. Víc není potřeba. Ba ne, přeci jen něco málo by k tomu bylo.
Upřímně, když jsem na tohle narazil, tak jsem pátral a snažil se dohledat, co to je zač. Pak mi ale došlo, že to opravdu není zapotřebí. Že se stačí zaposlouchat a všechno dává smysl. Nechat to hrát a užívat si od začátku až do úplného konce, vypnout a nemyslet. Jakmile to člověk aplikuje, všechno odezní a neexistuje nic než pohoda. Tahle nahrávka mě dostala a propadl jsem jí. Má kouzelný zvuk. Celé to tajemno je tady ještě umocnění tím, že se jedná o instrumentální záležitost. Emíčko dohromady s indie v těžko popsatelném mixu, který baví a neomrzí. Slyšel jsem tuhle záhadnou věc už několikrát a jsem si jistý tím, že si ji ještě mnohokrát pustím. Něco tak dobrého si to jednoduše zaslouží. Tahle směs je totiž vážně neuvěřitelná. Slyším v tom Baton Rouge, TWIABP, midwest emo, Sport, shoegaze, punkrock. A nejspíš v tom slyším ještě daleko víc věcí, kterých si ale ani nejsem vědom. A je to zatraceně skvělý, živelný, uvolňující, lehký. Je to o krásných kytarách a uhrančivých melodiích. Ale i s ohledem na to, kolik toho nakonec padlo, tu záhadnou esenci si musí objevit každý sám, ta se popsat nedá. Každý sám se musí ponořit pod hladinu podmanivých rytmů. Jiná cesta totiž ani není.
