Mám kámoše, kterej snídá královský trůn, v poledne už lemtá třetí krabicák a většinu času se potácí v bolavým depresivním deliriu. Hledal cestu, kudy z toho svinstva ven, a jelikož srovnatelnou vášní jako k chlastu hoří snad jen pro muziku, chtěl by vydávat desky a dělat koncerty. Proto se na jednom z koncertů pořádaných A.M. 180 Collective zeptal zkušenějších: „Jak bych se moh přidat ke gangu?“ Odpověděli mu, že by měl mít pevný nervy, a aspoň tak šestku měsíčně navíc. A tak mýmu kámošovi namísto reedic zaprášených vinylů vybouchla slinivka.
Cheena, Povodí Ohře
22. listopadu 2016
007, Strahov
Pořádat koncerty zahraničních kapel, na který přijde dvacet lidí, a doplácíš na ně ze svého, je otázkou lásky a oddanosti k hudbě. A občas taky dost nevděčná práce – to, když zrovna sáhneš vedle.
Cheena zní na své debutové desce skvěle. Bohužel, naživo byla jejich znuděná newyorská póza tak propracovaná, že se jim podařilo znudit i publikum. Během jejich setu nejenže vůbec nic nepřekročilo hranici pódia, ba kromě neustálýho žvejkání a pohledů jako „Jo, takhle u toho zpívání vypadám dobře, jo?“ se na stejdži ani nic nehýbalo. Kapela, často i otočená zády k publiku, hypnotizovala svoje hudební nástroje, místy to vypadalo, že se na ně naučili hrát teprve včera.
K jejich neurvalýmu a syrovýmu rokenrolu se to, co na pódiu předváděli, absolutně nehodilo. Na otázku „Hele, baví vás vůbec tenhle koncert?“ sice sebevědomě odpovídali, že rozhodně jo, ale když na hřišti před jedničkou končil jakejsi studentskej fotbalovej zápas, měl v sobě závěrečnej hvizd a bouření dřevěných tribun víc emocí než Cheena na Sedmičce.
Povodí Ohře mně zase příliš nechytali po hudební stránce (spíš než punk to byl povětšinou takovej poetickej androš), ale jejich vystoupení bylo opravdový a naprosto přítomný v okamžiku. A za mikrofonem stál Sissy z bejvalejch Esgmeq, jehož texty jsou pořád tak vostrý, dekadentní, nihilistický a na první poslech prožitý, jako v dobách jedný z nejlepších českých punkových kapel. A když hráli bubeník a basák na rumbakoule, donutilo mě to změnit tupej rytmus tancování, a připadal jsem si jako součást rituálu, jakým by koncert bezesporu měl být.
Na rozdíl od Cheena tam bylo něco spontánního a živýho, a předkapela tak byla mnohem záživnější než headliner večera.
