Stiff Little Fingers – No Going Back

Ten šok, když jsem poprvé slyšel Gotta Getaway; tehdy mi došlo, že ne vše z dílny E!E je tak nějak jejich. Možná i to byl ten zlomový okamžik, kdy jsem se začal víc orientovat na zahraniční scénu, a o velkém množství tuzemských kapel začal mít nedobré mínění. Každopádně i dnes narážím na spoustu lidí, kteří o původním autorství takových skvělých písniček, jakou právě třeba Gotta Getaway je, nemá ani ponětí. Nevadí, to oni o něco přicházejí, ne já.

Stiff Little Fingers vznikli v Belfastu v přeceňovaném magickém roce 1977, a do svého rozpadu v roce 1982 nahráli čtyři studiové desky, které mají i po letech co nabídnout a mám je fakt upřímně rád. Pozdější tvorba mě minula až do letošního roku, kdy vyšlo album No Going Back. Stará pravda, že reunion bývá většinou nebetyčná blbost, se nepotvrdila, protože novinka nabízí dvanáctku fantastických songů. Ta tenká hranice mezi „kapela si už něčím prošla“ a „kapela nemá už co říct“ prozatím zůstala nepřekročena a potvrzuje to i právě probíhající evropské tour. Bez povšimnutí by neměl navíc zůstat fakt, že peníze na novou nahrávku se přes server Pledgemusic vybrali za neskutečných pět hodin.

Vinyl otevře písnička Liar’s Club a vlastně vás hned na začátek zmate, protože předehra zní jak intro nějaké speedrockové kapely. Jenže zpěv je starý dobrý Jake Burns a v následující Dark Places je to návrat na vrchol. Pusťte si letošní Buzzcocks a cítíte ten rozdíl? Tohle se nedá omluvit věkem, tohle je směsice talentu, citu pro hit a hlavně chuti do tvorby nových věcí, kterou Stiff Little Fingers nepostrádají. Nebo následující Full Steam Backwards má poselství, kterou může předat jen ta starší generace, jelikož text by z úst dvacetiletého floutka zněl směšně. Navíc má krásnou basovou linku, kterou sice nehraje už Bruce Foxton z mých milovaných The Jam, ale navrátivší se basák Ali McMordie z původního line-upu. Všechny písničky jedou střední tempo, ve slokách krásné tlumené kytary, refrény nadoraz. Jedinou výjimkou je Gulity As Sin, která odkazuje na tradiční irskou hudební tvorbu, včetně použitých nástrojů. Přiznávám, že jediné, s čím mám problém, je skutečnost, že písničky se táhnou stopáží kolem čtyř minut, což je způsobeno možná až přílišnou recyklací refrénů. Jenže třeba v songu Throwing It All Away, komu by to vadilo? A uniknout by neměla právě ani ta textová část, protože ta z Since Yesterday Was Here by se měla rámovat nebo tetovat.

No Going Back je jednou ze stěžejních desek letošního roku, která dokazuje, že i po téměř čtyřiceti letech může mít „legenda“ co říct a nežije ve vakuované pověsti, která ji provází. Pamatuju, jak jsem si v roce 2008 nechal ujít koncert Chelsea v Praze, no se Stiff Little Fingers už stejnou chybu neudělám.