Doba vinylového revivalu, prolínající se s přinejmenším stejně silnou vlnou lehce toxické nostalgie, otiskuje do drážek gramofonových desek přehršli, dnes již historických, punkových vykopávek. Tato směs trendů překročila hranice České republiky klasicky se zpožděním, ale již několik let se dík ní oživuje nejedna, ať již „kultem“ načichlá či dávno polozapomenutá, nahrávka. Další takovou perličkou je LP verze desky Dva v jednom mostecké kapely Spínací špendlík.
Ta volně navazovala na devadesátkovou Malomocnost Prázdnoty a nahrávka sama o sobě je kompilátem znovu nahraných písní, původně vydaných v letech 2002 a 2004. Koncept znovu nahrávání staršího materiálu je sám o sobě diskutabilní a jen opravdu výjimečně funguje. V převážné většině potlačuje původní šarm nedokonalosti a přirozenou svěží energii. Což do určité míry platí i zde, alespoň pokud mohu srovnat dle těch pár skladeb, co jsem si pro kontrolu za tímto účelem pustil. Ale interpret sám to samozřejmě může vnímat jinak a navíc je Dva v jednom i tak, v rámci daného stylu, nadprůměrně dobře zaznamenaná nahrávka.
Spínací Špendlík lavírují na hranici zpěvného punku s hardcore punkem, v čistě endemické regionálně české podobě. To ještě umocňují občasné táhlé melodie druhé kytary, jindy, naštěstí výjimečně, specificky středoevropské rozjuchané zkytarované post-dechovkové odrhovačky, které někdy dokáží zdárně atakovat hranice trapnosti. Exemplárním případem budiž skladba Pane Premiér, u jejíhož „Tohle není fér, pane premiér…“ se mi z té rozjuchanosti kroutí prsty na nohou, ale zároveň si dokáži velice dobře představit, že je hitem v rámci post-tancovačkového pivního knedlopunku svou nespornou chytlavostí. To je ale něco, co nechci primárně hodnotit ani shazovat, jen je to poněkud vzdáleno mému vidění světa i vnímání hudby, která je mi blízká, a to nechci v žádném případě univerzalizovat.
Důležité je k tomu dodat, že i ty skladby, které nejsou právě mým šálkem kávy, jsou zaprvé napsány s abnormálním citem pro písničku a za druhé prakticky každá svým obsahem chce sdělit něco víc něž obligátní „pank a pivo“. Kapela navíc zásadně profituje ze zpěvákova skvělého spratkovského projevu, spolu s jeho nesporným textařským citem, i zapamatovatelných nosných motivů. Navíc, když se Spínací Špendlík posadí do temnějších a divočejších poloh, jako třeba v písni Potopa nebo v závěrečné Rodný dům, předvádí bez debat skvělý punk. V textech zároveň dokáží poměrně trefně a do hloubky mířit na tristní plahočení konzumní provinční společnosti.
Co považuji za poněkud nešťastné, je neuvádění autorů u skladeb, které jsou převzaté. O autorských právech a jejich běsnících ochráncích nemám valné mínění, ale v punkovém světě to považuji za čistě symbolický projev určitého respektu k těm, kdo nás inspirovali. Takže i pokud někdo trochu zrychlí Disco in Moscow, The Crusher nebo Wonderful World, bylo by fajn k tomu říci, černě na bílém, kdo je autorem hudby. Jako plus ovšem nelze přehlédnout, že přetextované verze nezní vůbec špatně ani trapně.
Texty i projev Spínacího Špendlíku jsou uvěřitelně autentické a ve velké míře se vyhýbají tradičním místním pivním klišé, navíc kapela umí napsat silné melodické refrény, umocněné efektivně provedenými sbory. Na takzvaný český punk posledního čtvrt století se někdy nahlíží s despektem, ale je fajn odhlédnout od zažitých předsudků a objektivně si říci, že ve variantě, jak je prezentován Spínacím Špendlíkem, má svou nezpochybnitelnou hloubku, autenticitu a kouzlo.
[youtube id=“caoXWj9QjaY“ width=“620″ height=“360″]Rok vydání: 2010 /2020
Label: Véva Records / Still Born Records / ANK / DO Řady!
Tracklist:
1. Zkrachovalá existence
2. Vítej do Mostu
3. Pane Premiér
4. Prosťák
5. Potopa
6. O rodičích a dětech
7. Cíle
8. Nemíním
9. Z ruky do huby
10. Už nikdy
11. Z věcí kolem nás
12. Borec
13. Soukromý Don Quiote
14. Báječný svět
15. Vypad bych….
16. 1984
17. Vánoční
18. Rodný dům
