Tenhle den byl jiný. Nad prvním kafem ještě koukám do strašnické tmy a pouštím si The Shrine, pak Turbowolf a Bat Sabbath, den se vleče, ale už je zase tma a já můžu konečně vyrazit do města. Nikdo mě na tak speciální večer nemůže naladit líp než výše zmíněné kapely a v Roxy se mezitím chystá první tuzemské vystoupení australské trojice, která má stroj času a ten je importoval do současnosti přímo z jedovatých sedmdesátek. Jenže tohle není žádná jízda vyšňořeným DeLoreanem Martyho McFlye, nýbrž pěkně zaprášeným Datsunem, kterej už měl skončit dávno na díly. Uháníte pouští, volant pevně v ruce, v tom vám podivín z vedlejšího sedadla podává hrst tablet a nejlepší kamarád vám zezadu zakrývá oči a směje se jak pominutý. Wolfmother. Jasně, mohli přijet už před deseti lety a to by se zas jednou na Sedmičce pošlapal strop, ale teď jsou tu, z masa a kostí, v době svého druhého vrcholu, kterým je letošní album Victorious. Praho, tady nás máš.
Zvukař pouští Manfred Mann, aby čekání bylo snesitelnější, ale už je devět, sál potemní a na pódium bez pompy přichází Andrew Stockdale a jeho dva spoluhráči. Od roku 2009 je jím basák Ian Peres a na letošním Gypsy Caravan Tour bubeník Alex Carapetis. Setlist odpálí titulní pecka aktuální desky Victorious, kterou následuje New Moon Rising z desky Cosmic Egg. Carapetis je oldkůlař s brutálně naklopenými přechody a činely na šibenicích, jaké svět neviděl. Hraje spíš srdcem než rukama a za velikého nadšení celého Roxy odklepne esenciální hitovku Woman. Eponymní deska Wolfmother z roku 2006 ostatně tvoří páteř celého koncertu, na kterou kapela nabaluje třeba lepší kousky z letošní desky jako Gypsy Caravan. Ian Peres, jehož precizní zvuk tvoří dvojice obrovských Ampegů a elegantní Rickenbacker, je tím, kdo poutá zrak nejvíc. Pokud zrovna nehraje s basou u kolen, válí se po svém Korgu, zběsile otáčí potenciometry na krabičkách a klávesy sjíždí botou, protože se to prostě očekává.
To, že fanoušci Wolfmother nejsou žádná neviňátka, která by se jen vlnila při psychedelických mezihrách, se naplno ukázalo při Apple Tree, kdy se z parketu stává jeden velký bublající kotel, o kterém si i na Pod Parou můžete nechat zdát. Nechybí Pyramid ani Love Train, ale gradace po odehrané hodině je až nesnesitelná. Dimension a Colossal. Stockdale se svlékl už dávno, dokonale namixovaný zvuk z Marshallů a Voxů je lahůdkou, jeho rozpoznatelný vokál ční nad celým tím sedmdesátkovým soundem, v sále se potí i stěny a to jeho SG s dvojicí krků je fakt nechutná záležitost. A pak přichází vytoužený přídavek: Joker & The Thief. V tu chvíli není v publiku nikdo, kdo by neměl aspoň jednu ruku nad hlavou.
Deset let čekání na jednu z nejvýraznějších kapel 70’s revivalu je u konce. A slib Wolfmother, že se zase brzo uvidíme, je to nejlepší rozloučení, které mohla kapela Praze dát.
Foto: Čestmír Jíra / www.musicserver.cz
