Sebestřet – Sebestřet

Sedmipalec s naprosto jednoduchým obalem, kde trůní bílý na černém svérázný název kapely, poměrně dlouho zahálel v přihrádce „desky, co musím zrecenzovat“, aniž bych věděl, co od něj čekat. Ač se jedná o de facto místní kapelu, jejíž jméno poměrně dlouho registruji, ovšem jako téměř vždy první předskokany na lokálních crust/d-beat koncertech je pravidelně propásnu.

Jehla se vnořila do drážek a po krátkém introvém lomozu se rozjíždí pro mě naprosto nečekaná smršť v tom nejlepším slova smyslu. Záhrobním deathmetalovým zvukem poháněný hardcore (či crustcore pro důsledné škatulkáře) s totálně odzbrojující silou a citem pro stylový kytarový motiv. To celé bezchybně pohánějí neúprosně tepající bubny, které zároveň nic neženou za každou cenu kupředu, a nad celkem se klene křik evokující načuřeného pratura mučícího odněkud ze záhrobí, což k takto pojatému stylu sedí jako vyšité. Zpěv, ač jeho barva není tak úplně mým šálkem kávy, navíc svým frázováním naprosto bezchybně zapadá do temně divoké mozaiky, zvěčněné v drážkách desky.

V tomto ohledu se Sebestřet blíží tomu, čím si mě získali slovenští Beton. Obdobný mix stylů i výrazové prostředky a srovnatelně účinný výsledný efekt. Rezonují tu stejnou měrou odkazy na Anti Cimex i Entombed, bez toho, aby se jednalo o kopírování jednoho či druhého. Je to jen průnik jejich subžánrových vesmírů, takový metal-punkový sebestřet.

Při poslechu desky mě napadá jediné: Sakra, proč se o téhle kapele nemluví nesrovnatelně více? Tyhle čtyři skladby suverénně válcují prakticky vše, co se v místním rybníčku honosí škatulkou crust.