Půl roku čekání se naplňuje. Od chvíle, co jsem se na jaře dozvěděl, že je kultovní Balaclava zpět, i když možná jenom na chvíli, a že zahraje v Brně, jsem věděl, jak významná akce to bude. A to jak pro kapely, tak pro mě i všechny, kdo se na ni dostanou.
Koncert měl původně přijít jen pár dní po zničující červnové premiéře reinkarnované Balaclavy v Praze. Nakonec se ale čekání prodloužilo až do konce září. Bude za to stát? Stojím před naprosto vyprodaným a skvěle nalazeným Kabinetem Múz, a nepochybuju, že bude.
Večer před Balaclavou otevírají dvě další kapely, a moc mě baví, že i přesto, jak se všichni těší na zlatý hřeb večera, tak si jdou poslechnout a ocení i jihočeské Loosers a taky domácí Same River Twice. Obě skupiny, přestože žánrově rozdílné, si tak můžou užít Kabinet plný a ve velmi přívětivé náladě. Baví mě jak Loosers, kteří se se svým angažovaným punkem v lecčem nemálo podobají Balaclavě, tak temnější a podstatně více atmosferičtí Same River Twice.
[youtube id=“3h7I1fKaGl8″ width=“620″ height=“360″]Pauza před Balaclavou, přestože trvá chvíli, je nekonečně dlouhá. Celý Kabinet Múz je jako šelma připravená ke skoku. A divoce vyráží vpřed ve chvíli, kdy se na pódiu objeví její kořist. Hned při prvním songu Láska není zločin padají mezi lidmi i kapelou všechny hranice. Sál, stejně jako pódium, patří od prvního okamžiku všem. A zůstává to tak až do úplného konce. Banán křičí jak nikdy v životě, a to i přestože by vůbec nemusel – dav by celý set dokázal odzpívat ve sboru. Dopadá to tak, že chvílemi má mikrofon Banán, jindy má mikrofon dav a jindy má dav mikrofon i Banána. Pogo a stagediveři jsou naprosto nezastavitelní a vzduch doslova jiskří tím šíleným množstvím energie, která tu v podobě potu stéká všem po kůži. Chvíle volnosti pro nádech a pak chvíle, kdy se stávám součástí něčeho většího, než jsem já. Společné odlévání zvonu, společné vzpomínání, stesk i euforie. Balaclava proměnila Kabinet Múz v jednu pulzující bytost překypující emocemi. Těžko popsat, jak skvěle se uprostřed toho všeho cítím, a už vůbec nedokážu zobrazit, jak se asi museli cítit kluci z Balaclavy, kteří tuhle neopakovatelnou atmosféru zapříčinili. Rozbíjí se mikrofon, krev teče z čela, lidi na sobě často stojí a leží ve třech patrech, modřiny už se barví do modra, a přesto tu může do davu skočit malý kluk a bezpečně se nechat nosit na rukou. To není metafora, to se fakt stalo.
Končí se Posledním dnem roku nula. Tenhle den je pro mě plamenem, co svítí mi na cestu, když ztrácím se v šeru. A já, spolu s třemi stovkami lidí kolem, doslova zářím. A zářím ještě teď, když tenhle report píšu a v hlavě mi zní ozvěny akce, která byla víc než jen koncert. Akce, která byla momentem setkání a propojení: generací, myšlenek, pocitů a štěstí.
Vím, že tenhle report je patos. Ale nejde to jinak. Fakt.
