Je těžké psát o něčem, co ve vás vzbudí vzpomínky na doby již dávno obrečené. Na doby, které vám připomínají bolest, kterou jste si vlastně způsobili vy samy. Tím, že jste otočili zády celému tomu staletí plánovanému představení, které je od té doby ve vašich očích jen smutnou improvizací a ubohou hrou s předem jasným a průhledným scénářem. Jako bych za ty roky otupěl. A ano. Tu a tam se přistihnu, jak se v té hře občas nachomýtnu. Jednou jako náhodný přihlížející. Jindy jako epizodní postava. Je to tak jednoduché. Je na čase být za to potrestán.
Z pošty rychle k nejbližšímu gramofonu. Pečlivě zabalenou fošnu už zuby osvobozuji od kobercovky, zatímco beru schodu po dvou. Ba i po třech. Klíče. Klika. Levá o pravou. Pravá o ponožku. Boty už jsou dole. Kryt gramce taky. Tři dva jedna. Start.
Jsem tam zase. Už od prvních tónů se mi díky téhle unisex bandě zkušených hardcorovníků z Brna a okolí vrací doba léta páně a paní 2003 až 2007. LVMEN, Ravelin 7, Thema Eleven, Amanda Woodward, His Hero is Gone, Orchid a desítky dalších. Jo, takový to bylo. Zlatá éra vědomí devastujících screamo hc kapel. Takovou náladu ani nechceš. Příjemný mrazení. Ale jen za předpokladu, že sis tím emo peklem už minimálně jednou prošel. Za atmošku teda absolutorium, kluci a dívko. Není mi dobře. Takhle mi už dlouho nebylo. Není na škodu.
Naléhavost nezkreslené kytary mě dohání k neklidu a k lehkým náznakům panický ataky. Oči mrkají morseovkou S.O.S. Jazyk mě zlověstně brousí zadní stranu zubů. Tax The Live je na začátek celkem jasným kompasem. Raní Children of Fall. Laťka je nastavena. Hned následující song lehce pokulhává. Hlavně rytmicky, ale na to sere pes, že? Pro mě je nejsilnější částí song Breath. Silná kytarová linka á la Envy prostupuje napříč tepající rytmikou a hromový řev hladového medvěda svojí naléhavostí na klidu určitě nepřidává. Pátá skladba startuje deštěm a krátkým prologem, kterým prosakuje čistý vybrnkávaný rif za následného doprovodu smyčce… dost ambientní pasáž vystřídá rychlá sypačka. Portland. Hlavou proti zdem. Tady už to jiné nebude.
Plán byl poslechnout si desku, která má užasnou formu. Graficky vyvedený cover. Anglické texty jsou opatřeny i českým překladem, takže žádnej translater, paní Bláhová. A Plánem to taky končí. Poslední song, když nepočítám outro, už od začátku předestírá silnou chuť se vprostřed kruté zimy jen tak naboso brouzdat zledovatělou řekou…
Jak jsem říkal, žádná radost. Živelnost. Bezmoc a hardcore. Deska je to poctivá. Tam, kde hudba není v souladu s metronomem, je určitě v pořádku nasazením. All Those Moments je srnčí stoupou v hluboké vrstvě sněhu, která je lemována krůpějemi krve. A kdybyste měli pocit, že je při jejím poslechu snad dočista vykrvácíte, doporučuji pustit si nové Rancid. Tam je ten váš svět ještě v pořádku.
